Můj imaginární přítel

Nevzpomínám si, že bych jako malá měla smyšleného kamaráda, vynahrazuju si to až teď, zato ve velkém. Kdo nikdy nezažil osamělost, nepochopí, jak intenzivní může být potřeba s někým být a své malé žití sdílet... i když jste introvertní, nechcete být pořád jen sami! A když jste tak trochu asociál, je těžké navázat nějaké nové vztahy. Tak trochu autista se zase rád pohybuje ve svých vyjetých kolejích. 

Je to už skoro čtrnáct let, co se mi Roman na první pohled natolik fyzicky zalíbil a učaroval mi úsměvem, který tehdy nebyl určen mně, že jsem na něj nedokázala přestat myslet. Jakkoliv nenápadně jsem se mu snažila přibližovat, můj zájem časem vycítil a začala se mezi námi rozehrávat partie nemající žádná pravidla; zároveň to však byl jediný přirozeně se vyvíjející vztah v mém životě...

V mém životě, ve kterém jsem toho mnoho nezažila; ex-muže, který nebyl můj muž, jsem oslovila anonymním e-mailem a strávili jsme vedle sebe nějakých osmnáct let, z toho část jsme "žili" se všemi těmi mými dalšími idoly. S Tunisanem, který mi píše dodnes a který je třetím nejvýraznějším mužem mého života, s okouzlujícím panem andělem a dalšími pány v abecedě, z nichž jediný barevnější Roman na mé nápadně dlouhé pohledy a nesmělé úsměvy nějak reagoval.

A jak jsem taky erotomanka, tak jsem u něj mezi řádky nacházela známky zájmu; a jak on je mýtoman, mnohdy to ani nebylo mezi řádky! Říkal mi věci, které chce slyšet každá, naučené a prověřené fráze, na které se baby balí. V mé hlavě se na základě toho rozebíhaly nesčetné romantické představy. Činy k jeho slovům přicházely však mnohem mnohem pozvolněji. A já si zatím žila ve svém snu, který on dál bohatě živil líčením schůzek, které mi sliboval a které se nestaly.

Na první rande s ním jsem šla po více než sedmi letech, co mě oslnil, až dva roky potom, co jsem si místo náznaků o čas strávený s ním sama řekla. Nikdy mi neřekl, že o mě nemá zájem; vždy mi jen vysvětloval, proč to zrovna nejde... Ano, vím, kdyby ten zájem měl, nehledá výmluvy. V čistě emocionálním vztahu je však zbytečné hledat racionalitu... chceš jen zase znovu zažít to vnitřní chvění! 

Chci chvění a chci, aby ve mně někdo vzbouzel ženu a emoce. A v mém současném životě není krom Romana jiný muž a asi ani nebude. Navíc mě on a jeho osud pořád zajímá, možná jsem jím až fascinována. A tak, když to nebyl on, kdo se sám ozval nějaký čas poté, co v afektu a pod vlivem alkoholu ukončoval, co pořádně nikdy ani nezačalo, byla jsem to já, kdo napsal jemu. Já a nebo on, neskončí to nikdy...

Když před týdnem řekl, že se ozve za rok, trvalo to dva nebo tři dny a zavolal. A když já podotkla něco o tom roce, naštvala jsem ho znovu, protože on si evidentně vůbec nepamatoval, že už naštvaný je. Vzbouzení těchto emocí jsem na mysli neměla, ty jsou zbytečné, tak to za pár dnů zkouším znovu a smířlivě...

Proč on na to reaguje, nevím; mně dělá dobře vědět, že někdo, kdo je mi bližší než zbytek světa, existuje a že se s ním můžu třeba smát hloupostem a mít nějaké plány, byť se pravděpodobně neuskuteční. Když spolu něco vymyslíme, v mé hlavě ten plán ožívá a to je skoro jako by se to dělo! A taky před okolím můžu aspoň chvíli přestat vypadat jako ta chudinka, která je sama. A je jedno, že se to všechno děje jen jeden večer z mnoha, když jemu se zrovna chce ten čas trávit se mnou na telefonu. Musí mi stačit i to, navíc se nezmůžu. Ale třeba se dočkám i toho, že se jednou za rok uvidíme.

Ehmmm... když tu vidím tu sbírku diagnóz, možná bych měla navštívit odborného lékaře... a nebo budu dál čekat až někoho na tu svou sbírku sbalím!