Zažít něco (s)nového!

Tolik bych potřebovala obejmout; aspoň jediný letmý dotek jako důkaz, že to všechno není jen iluze, můj sen a snůška jeho lží! Racionálně je to v tuto chvíli právě jen a pouze toto... tak jde asi jen o to zjistit, zda mě to víc ničí nebo naplňuje. Jo, vím, kdyby chtěl být se mnou, dávno by byl. Už na jaře 2016. "Proč já se zamilovala do chlapa, kterého předchází nedobrá pověst, kterej je sice milej, ale ne úplně důvěryhodnej, do chlapa, kterej má přítelkyni, kterou mi zamlčuje, do chlapa, kterého často vůbec nechápu, přestože se tak snažím. Proč nemám alespoň minimální pud sebezáchovy?" Jen ten model Jiřiny se od té doby změnil! Ale nic s ní nemá, jako nic neměl s tou předtím. A já jsem pořád stejná... jako uhranutá... chci, toužím, zkouším věřit. Jsem tak šťastná, když si spolu hodiny povídáme a vymýšlíme hlouposti aspoň po telefonu. Mám pocit, kolik toho máme společného, ale těžko se to prověřuje, když spolu nemůžeme být ani chvíli... Stejně jako v létě 2017, kdy jsme spolu...

Jak se může stát, že jsi v jednu chvíli rezignovaná se o cokoliv snažit, protože protějšku nevěříš vůbec nic, a následně se zase čím dál tím víc do téhož člověka zamilováváš, abys o den dva později došla k závěru, že tvá byť minimální snaha rozvíjet kouzlo jedné noci je možná obtěžující a že se tedy zase vůbec o nic snažit nechceš? Někdo je asi magor! Asi jsme mírně rozpolceni oba, Roman i já. Jinak si neumím tu ambivalentnost pocitů vysvětlit... Řekne, že zavolá, a nezavolá a já brečím. Řekne, že zavolá, a zavolá a já brečím taky. A nebo prostě zavolá po třech dnech poté, kdy jsme se domluvili na něčem, co nechal vyšumět, a jako by se nechumelilo, slibuje něco jiného... a já chci být s ním, procházet se s vlkem po lese a pak sedět u ohně a opékat špekáčky, protože zrovna tohle jsem nikdy s žádným chlapem nedělala. Takže mě mrzí (nebrečím!), když mu pak není dobře, takže z plánu sejde; ale aspoň se mnou mluví... Řekne, že zavolá, a zavolá a povídáme si do půl třetí do rána. Je jako Šeh...

Jak šťastné jsou ty chvíle, kdy tomu všemu věřím! I mé sebevědomí stoupá z nuly na sto, když mám pocit, že existuje někdo, s kým mám natolik blízký vztah, že v naší komunikaci neexistují žádná tabu... někdo, s kým do noci po telefonu vymýšlíme blbosti... někdo, kdo se jen tak mezi řečí sám tituluje "tvůj přítel"... někdo, s kým mám nějaké prožitky z minulosti a s kým mě sice asi nečeká žádná velká budoucnost, ale aspoň na pár dní dopředu si nějaké plány děláme... Vím, co je to za člověka, jen nevím, proč mě dělá šťastnou!  A taky najednou nechápu, proč jsem tomu zase nevěřila a proč jsem si myslela, že už se ani neozve. Zase se snažím chápat všechny ty důvody, proč jsme se před čtrnácti dny viděli jednou a od té doby už to nevyšlo. I když jsou něco z toho jen průhledné výmluvy, respektuji svou roli druhé ženy, přestože s tou první on nic nemá, jak mi mnohokrát opakoval... když nemá, tak nemá! Ono vlastně ani se mnou ne... Je to jen iluze, kterou spolu tvoříme! A když to dělám...

Děje se zase něco, co chvíli vypadá jako malý zázrak, o kterém přemýšlím, zda se vážně děje mně; a najednou se to mění v situaci, kdy mi někdo bez varování bere ty nejlepší hračky... Děje se to víc než týden. A bylo dokonce i čtvrté první rande , i když zase bylo divné natolik, až mi hlavou běželo, co tam dělám, ale k drobnému štěstí stačilo, že jsem zase chvíli nebyla sama. Vítejte v mém osobním neuvěřitelném bizáru! Není imaginární! Není imaginární! Není imaginární!!! Roman je zcela reálný a už týden mě překvapuje, že se docela snaží... tedy ne že by vše vycházelo dle plánů, kterých on je hlavním strůjcem, ale příjemně se bavíme, společně se smějeme a snažíme se vyhýbat konfliktům. Chci víc, ale stačilo by mi i víc těhle pomíjivých chvilek. Není imaginární. Dokonce jsem si na něj i šáhla. Schůzku mi sliboval už před lety měsícem, ale to nám takhle pěkně nešla ani komunikace. Nevím co se změnilo, ale když jsem mu smířlivě napsala, zavolal mi ještě trochu protivnej, ale setkání sám na...