My dva a čas
Tolik bych potřebovala obejmout; aspoň jediný letmý dotek jako důkaz, že to všechno není jen iluze, můj sen a snůška jeho lží! Racionálně je to v tuto chvíli právě jen a pouze toto... tak jde asi jen o to zjistit, zda mě to víc ničí nebo naplňuje.
Jo, vím, kdyby chtěl být se mnou, dávno by byl. Už na jaře 2016.
Jen ten model Jiřiny se od té doby změnil! Ale nic s ní nemá, jako nic neměl s tou předtím. A já jsem pořád stejná... jako uhranutá... chci, toužím, zkouším věřit. Jsem tak šťastná, když si spolu hodiny povídáme a vymýšlíme hlouposti aspoň po telefonu. Mám pocit, kolik toho máme společného, ale těžko se to prověřuje, když spolu nemůžeme být ani chvíli...
Stejně jako v létě 2017, kdy jsme spolu ten čas trávili v práci na dvoře a já i tehdy chtěla víc.
"Neozval se ani v pondělí, ani v úterý, ani ve středu ráno. A já zase zklamaná, mu dopoledne píšu esemesku s otázkou, že pohádky asi neexistujou. Obratem dostávám pár výmluv a zase slib: "... ja se jeste ozvu snehurko pohadkova". Takže volím jiný program na volný den. A čekám."
Sliboval mi pátek nebo sobotu, že chci oba dny a celou noc, to ignoroval... v pátek slíbil sobotu, domluvený byl i oběd v podobě mnou připravených meruňkových knedlíků, ale v sobotu na nějaké vycházky prý nebylo počasí, tak co bychom dělali a proč bychom trávili večer spolu jakkoliv jinak, když on může popíjet sám doma a můžeme "dělat Šeherezádu" pět hodin po telefonu. Jsem vděčná i za tuto formu společně stráveného času, kdy on zase vypráví, smějeme se spolu a oba hrajeme své role v našem idylickém pseudovztahu, byť bych přitom všem k němu navíc chtěla i obdivně vzhlížet, dotýkat se ho a cítit tu vzájemnou blízkost i fyzicky. S hladinkou v krvi pak sám nechápe, proč já jsem ve své a ne v jeho posteli a dlouze líčí, kde všude by mě hladil a líbal. Aspoň chvíli si připadám chtěná a, když mi posléze slibuje středu, toužím po něm tolik, že to usmlouvám hned na neděli... sám mi k tomu nadšeně nabídne nejen podvečer, ale i společnou noc.
Byla by teprve druhá. V zimě 2018, byť jsem ji chtěla, na ni ještě nedošlo.
"Roman najednou byl zvláštně odtažitej, místo společných plánů hloupé výmluvy, jak si potřebuje dát dohromady svůj život, sehnat si práci, starat se o rodiče. Na férovku jsem se zeptala, jestli mi tím chce říct, že už se neuvidíme. Ani na jednoduchou otázku mi nedokázal odpovědět přímo, řekl mi: "Možná na jaře..." Pocit, že s ním se mi nemůže nic zlého stát, byl rázem pryč, on mi už zase ublížil."
Za ty roky mi tolikrát opakoval, že by mi nikdy nijak neublížil! No, fyzicky určitě ne, v tom mu věřím... ale ví, jak bolí zlomené srdce? Kolik slz stojí nedělní čekání na jediný hovor, který má odstartovat realizaci všech těch společných nápadů? Za střízliva asi ty nápady už nejsou tak atraktivní... Po těch letech už ani omluvu nečekám, jen výmluvu, zda vůbec přijde (přišla) a jak absurdní zase bude (velmi, on si vůbec neuvědomuje, jak moc ho za ty roky znám), pokud se mnou zrovna nepřestane mluvit.
Jako v létě 2022, ale to bylo v afektu.
"Líto je mi jen všeho toho, co jsme nestihli a co evidentně už nebude. Nemluví se mnou. Po té neděli, kdy jsem mohla přijet vyvenčit psa, až budu chtít, ale nakonec to nebylo dost brzo, jsem se mu jednou pokusila zavolat, abych věděla, jak mu je. Byl odměřený, strohý, chladný a vlastně jsem se nic nedozvěděla. Nevím, co přesně se stalo - ať už mezi námi nebo jen jemu. Dozvídala jsem se jen polopravdy o tom, co se děje; že se něco enormně bortí, jsem prostě jen tušila. A třeba jsem se pletla... Třeba jsem prostě jen měla být holka na jednu noc."
Mnohokrát jsem to léto a pak na podzim a i loni na podzim pocítila, kolik zloby v něm je a k jak impulzivnímu iracionálnímu jednání to občas v kombinaci s alkoholem vede. Problém s alkoholem určitě nezmizel, poslední měsíc však spolu vycházíme velmi smířlivě. A já nám i po těch letech nerozumím pořád stejně. Proč mi volá? Proč mi pořád slibuje něco, co sám vůbec nechce? Proč jsem na něj tak emočně naladěná, že jsem vůči němu otevřenější než ke komukoliv jinému? Proč neumím zachovat se racionálně a přestat lpět na něčem, co je jak horská dráha, která má víc propadů do hlubin než vzletů do výšin? Proč to nevyjde aspoň někdy?
A víc mě to celé naplňuje a nebo mě to víc ničí?
Komentáře
Okomentovat