Jasně že se tvářím, že je to v pohodě!

Děje se zase něco, co chvíli vypadá jako malý zázrak, o kterém přemýšlím, zda se vážně děje mně; a najednou se to mění v situaci, kdy mi někdo bez varování bere ty nejlepší hračky...

Děje se to víc než týden. A bylo dokonce i čtvrté první rande, i když zase bylo divné natolik, až mi hlavou běželo, co tam dělám, ale k drobnému štěstí stačilo, že jsem zase chvíli nebyla sama. Vítejte v mém osobním neuvěřitelném bizáru!

Není imaginární! Není imaginární! Není imaginární!!!

Roman je zcela reálný a už týden mě překvapuje, že se docela snaží... tedy ne že by vše vycházelo dle plánů, kterých on je hlavním strůjcem, ale příjemně se bavíme, společně se smějeme a snažíme se vyhýbat konfliktům. Chci víc, ale stačilo by mi i víc těhle pomíjivých chvilek.

Není imaginární. Dokonce jsem si na něj i šáhla.

Schůzku mi sliboval už před lety měsícem, ale to nám takhle pěkně nešla ani komunikace. Nevím co se změnilo, ale když jsem mu smířlivě napsala, zavolal mi ještě trochu protivnej, ale setkání sám navrhl. První termín nevyšel, protože mu nebylo dobře, ale aspoň ten slib neignoroval a domluvili jsme termín jiný... a já konečně jela za ním a vlkem do Hor! 

No, hezčí byly ty chvíle předtím, kdy byl imaginární a já si to setkání představovala...

Bylo to zvláštní v mnoha ohledech. Stále mu nebylo dobře, tak byl zase protivnej, za což se teda pořád omlouval. Neviděli jsme se skoro rok a přesto to na mě působilo jako by to bylo včera, co jsme se viděli naposled, tedy až na ten jeho zanedbaný vzhled. Přesto to stále byl ten chlap, do kterého jsem se zamilovala! I proto jsem chtěla nějaký projev emoce z jeho strany, alespoň krátké objetí. Nedočkala jsem se ničeho, v kontrastu s předchozími slovy po telefonu a s jeho jinak bezbřehou bezprostředností mi to chybělo o to víc. Prostě jsme jen šli s vlkem na krátkou procházku do lesa a zase jsem jela domů. Mnohem lépe jsme si zase popovídali až po telefonu, když už jsem byla doma... naplánovali jsme si mimo jiné rebarborový koláč... a slíbil mi, že se uvidíme, třeba až pojede z Hor k doktoru.

Nějak to nevyšlo, priority, no...

Jako úspěch beru to, že si je slibu vědom, vysvětluje mi důvody a dál se mnou mluví... po telefonu si fakt hezky povídáme, smějeme se a minimálně ve mně to vzbouzí libé pocity... a navíc mi slibuje místo krátkého setkání ve městě společnou sobotu v Horách. Vzhledem ke konzistentnosti komunikace a jejího tónu i s ohledem na fakt, že jsme náznak hádky uťali v počátku, získávám dojem, že nám na tom oběma aspoň trochu záleží nebo že to z nějakého, byť přízemního důvodu oba chceme; a tak si dovolím ten luxus se na společný den těšit. Na něj, na intimnosti, na jídlo, na vlka, na společně strávený čas...

Jsem kráva! Jsem kráva! Jsem kráva!!!

Zase to úplně neignoroval, zase zavolal a zase slíbil něco jiného. Jsme opět tam, co jsme byli. Jsem zahrnována spoustou slov, výmluv a lží a zoufale mi chybí činy.

A já bych je od jediného chlapa v mém světě tolik chtěla...