Vadí - Nevadí

Jak šťastné jsou ty chvíle, kdy tomu všemu věřím!

I mé sebevědomí stoupá z nuly na sto, když mám pocit, že existuje někdo, s kým mám natolik blízký vztah, že v naší komunikaci neexistují žádná tabu... někdo, s kým do noci po telefonu vymýšlíme blbosti... někdo, kdo se jen tak mezi řečí sám tituluje "tvůj přítel"... někdo, s kým mám nějaké prožitky z minulosti a s kým mě sice asi nečeká žádná velká budoucnost, ale aspoň na pár dní dopředu si nějaké plány děláme...

Vím, co je to za člověka, jen nevím, proč mě dělá šťastnou! 

A taky najednou nechápu, proč jsem tomu zase nevěřila a proč jsem si myslela, že už se ani neozve. Zase se snažím chápat všechny ty důvody, proč jsme se před čtrnácti dny viděli jednou a od té doby už to nevyšlo. I když jsou něco z toho jen průhledné výmluvy, respektuji svou roli druhé ženy, přestože s tou první on nic nemá, jak mi mnohokrát opakoval... když nemá, tak nemá! Ono vlastně ani se mnou ne...

Je to jen iluze, kterou spolu tvoříme!

A když to děláme spolu, je to asi jakýsi vztah. Mám vztah s krásným chlapem! Jo, jsem natolik povrchní, že se nechám unášet vzhledem konečně upraveného chlapa z té noční rychlofotky, kterou mi poslal... Je krásnej a je můj! A zase si představuju, jaké to bude, až budeme spolu, jak se domlouváme... protože to určitě nebude divný!

Ono, to ani nemůže bejt divný...

... když se mu pak z nějakého důvodu nechce, tak prostě přestane komunikovat. Ani téměř padesát osm let není zárukou toho, že se budete chovat dospěle. A ani čtyřicet tři let není zárukou toho, že se budete chovat rozumně; vůbec to nevylučuje to, že nebudete brečet nad fotkou stárnoucího blázna... že něco slíbil a že já to tak moc chtěla!

Jak jsem tomu mohla uvěřit?!