Zažít něco (s)nového!

Koprovka s vejcem, chlupatý knedlíky s houbama, smaženou cibulkou a špenátem, pečený brambory s tvarohem, hrachová kaše s volským okem, těstoviny na mnoho způsobů, fazolovej guláš, bryndzový halušky (s restovanými žampiony namísto slaniny) a taky nespočet polévek; mnoho výborných pokrmů se dá uvařit bez masa. Vegetariáni vědí, masožravci, kteří se rozhodnou se masa vzdát po dobu předvelikonočního postního období, mohou trochu tápat... Já nad půstem přemýšlela už dva tři roky zpět, protože předkové byli bez pochyb moudří a věděli dobře, co a proč dělají, navíc byli v souladu s přírodou mnohem více než my. Nejenže neměli tropické ovoce, ale dokonce ani rajčata v lednu a jahody v únoru! Touhle dobou jim zbývaly brambory, obiloviny, zelí, nějaká kořenová zelenina a možná i jablko. Masových hodů si užili v období mezi Vánocema a Masopustem, na čerstvém oleji, než podlehl rychlé zkáze, usmažili koblihy... a přišel půst, období, kdyby dali tělu odpočinout a nabrat sílu na další sezónu. Žijeme...

Valentýn se blíží; někdo ho ignoruje, někdo má někoho, s kým si ho může užít, a někdo jiný bude mít depku, protože i ty kůly v plotě proti němu mají prima parťáky. Pro tyhle všechny je tu jednoduchý recept na brownies! Na malý pekáček 15 x 25 cm postačí pár surovin: 100 g hořké čokolády 50 g másla 2 vejce 75 g třtinového cukru 2 lžíce kakaa Čokoláda s máslem se rozpustí ve vodní lázni. Žloutek s cukrem se zamíchá a přidá se k němu čokoláda s máslem a kakao a nakonec sníh z bílků. A peče se to ve formě vyložené pečícím papírem, na 180 stupňů, 15 minut, ani o chvíli dýl, aby se to nepropeklo. To. Samo. To samo! Zde na obrázku jsou v čokoládovém koláčku ještě slané kešu (mňam!) a sušenka s mléčným krémem (neptejte se!).

 

Nic. Nuda. Šeď. Čokoláda. Hodně čokolády. Tak nějak vypadá můj život. Chybí mu všechno, co bych chtěla... tedy krom té čokolády... ale i o tu bych se ráda se někým podělila! S někým "mým", s kým bych mohla sdílet zájmy, užívat si všednodenních radostí, mít vzájemně občas potřebnou oporu, zažít nějaké skutečné emoce a také spoustu humorů. Ideálně by to měl být muž. Jo, to bych chtěla! Do dvaceti jsem si myslela, že mé zakomplexované a introvertní já nemůže nic takového zažít. Nakonec jsem něco málo zažila... jeden vztah bez budoucnosti, jedno velké pobláznění chlapem, který nemyslel vážně vůbec nic, a spoustu snů, ve kterých hlavními hrdiny byli reální muži; ale po dalších dvaceti letech už i ti muži potřební k fantazírování došli. Dá se říct, že jsem si zvykla, že jsem své ženství upozadila či ignorovala, pro svůj klid. Než velkým žlutým jeřábem přijel ten, který byl za dva týdny fuč . Okem nezávislého pozorovatele nedělo se skoro nic, leč mé asociální já zažívalo nejintenziv...