A, B, C... D.

Pan anděl, pan barevnější, Cipísek a děčíňák. On teda vůbec není z Děčína, ale jako by byl! ;)

Pro muže mého věku většinou nemám označení chlap, ale tenhle je. Jen opět není jak hora! Což mu ovšem na šarmu neubírá a rozhodně ani na neodolatelnosti jeho úsměvu. Navíc je tak milej! Kdyby mi to šlo, zamilovala bych se...

---

Jenže právě dnes, když jsem po něm pokukovala, mi to došlo. Já už se nikdy nezamiluju tak, jak jsem se zamilovala do pana anděla. Možná budou muži, kterými budu mírně okouzlena, na které se ráda podívám a kteří se mi budou zdát velmi milí, ale už nikdy se tomu nepoddám tak, jak tehdy. Doteď jsem si myslela, že se mi to může stát znovu, teď už vím, že nemůže.

Panem andělem jsem byla zblázněná natolik, že jsem vyhledávala všechny ty kratičké okamžiky, kdy jsem ho mohla jen spatřit, pozdravit ho, usmát se na něj. A ke štěstí mi stačilo, že on ke svému pozdravu přidal ten svůj úsměv. To nebyl jen tak ledajaký úsměv. Byl to láskyplný úsměv plný něhy. V tom kraji kolem Děčína jsou na úsměvy vůbec machři, ale nejněžnější může být pouze jeden! Ten, pro který bych bývala udělala cokoliv; tedy alespoň to, co bylo v mých silách, ale překonávala jsem se! Překonávala a občas i ztrapňovala. Kvůli němu, kvůli panu andělovi a kvůli naději, kterou mi (možná nevědomky) dával.

Vzhledem k tomu, že všechna má energie tomu věnovaná vyšla asi tak napůl vniveč a nakonec mě ten chlap strašlivě zklamal, tak vlastně nevidím důvod, proč se do něčeho podobného bezhlavě vrhat znovu.

Nebo jsem už moc stará na to, abych dělala blbosti!

A tak tohodle děčíňáka jen zpovzdálí nenápadně pozoruju, vracím mu jeho úsměvy a v komunikaci s ním se snažím být tak vstřícná, jak je on. Žádné dlouhé pohledy, žádné další úsměvy z mé strany, spíš známky nezájmu, přestože bych zájem měla. Ale rozhodně za ním nebudu pobíhat a nezapomenu kvůli němu na zbytek světa.

Natož pak na pana anděla.

Stejně potají... no teď už to potají nebude, když to napíšu... doufám, že pan anděl se ještě někdy vrátí.

A pak? Nevím.