Říkejte mi naivko!
Ne, není to poprvé, co započínám záchranou akci za "nebohého" kolegu, aniž by se mě tento o to prosil. Udělala jsem to mnohokrát a ne zcela nezištně. Vždy jsem naoplátku čekala alespoň vděk, případně něco víc.
Něco víc třeba v podobě pozvání na kafe. Zachraňuju povětšinou muže!
O té kavě, kterou nepiju, jsem si snila tehdá, když jsem se angažovala za pana anděla. Jak je to dávno a jak je to nezapomentulné! Do té záležitosti bych se nepletla, kdyby poškozeným nebyl velmi šarmantní chlap! Zdálo se, že jsem mu pomohla. Ani nevím, zda mi tehdy poděkoval. Asi jo, nebyla jsem úplně schopná to vnímat, jak jsem šla do kolen z těch jeho rozpačitých úsměvů, mužného vzezření a těch jeho očí!!! A znovu jsem si to zopakovala, když jsem byla tou jedinou, která mu šla oznámit, že vše, co se jako pomoc jemu stalo, se musí odestát... :/
To ovšem na začátku nemohl nikdo tušit. Dlouho se ta pomoc zdála jako úspěšná. A to jsem si o tom pozvání na kafe fakt snila. A zrovna v tomhle konkrétním případě mě to zklamalo hodně.
Jindy a od jiného muže jsem dostala bonboniéru. A dal si i práci s tím, aby zjistil, že s oříškama... :)
Nevím, co jsem to pro něj tehdy podnikla, každopádně bonboniéra byla milá! Ale tu jsem taky nečekala...
A je to tu zas. Historie se začíná opakovat.
Nejdřív jsem tomu hlasu v telefonu dala dobrou radu, za kterou se zdál být vděčný. Ha, tak že by konečně někdo, kdo by o pomoc stál? Tak jsem se rozhodla to, co jsem mu doporučila, ještě více podpořit. Zase jsem se angažovala!!!
Tak třeba se to tentokrát povede. Nic moc si však neslibuju... nebo si jen namlouvám, že si tentokrát nic neslibuju?
A co Vy? Jste také takové naivky?
Komentáře
Okomentovat