Moment 17/52
Neděle, 8:00, autobusové nádraží, nástupiště č. 1 - směr Praha. Zaregistruji přijíždějící autobus, ale pohled sklápím zpět na můj mobilní telefon, a přidávám se mezi těch asi pět lidí, kteří míří k autobusu. Před ním si do jedné kapsy davám telefon, z druhé vyndávám zaměstnaneckou čipovou kartu a koukám, jak ji otočit, abych ji řidiči ukázala tím správným směrem. A pak se podívám právě na řidiče. Docela hezky se usmál na cestující přede mnou. Netrápilo by mě, že na mě se poté nejenže neusmál, ale ani mi neodpověděl na pozdrav; netrápilo by mě to, pokud by to nebyl můj pán pro podzimní rána krásnější, pokud bych jím nebyla poblázněna před léty ještě mnohem víc než loni na podzim, pokud by i teď nevypadal tak sexy (třídenní strniště, nakrátko ostříhané vlasy, čokoládové oči a nejslušivější uniforma, co znám!!!), pokud bychom nepracovali v jedné firmě a nemuseli bychom se k sobě tedy chovat jako dva úplně cizí lidé, pokud bych nebyla citově vyprahlá, pokud bych si předtím byť jen nakrátko nepřipustila myšlenku, že by tam mohl být, a nevzpomínala na své loňské letní omámení jím... a existuje určitě ještě mnoho dalších "pokud", ale nechce se mi je vymýšlet... :)
Nezažila jsem nic (s)nového ani cestou do Prahy, ani na té zpáteční, kterou jsme absolvovali s týmž řidičem. Proč já jen na takové lidi neumím zapomenout? Proč já jen se v těch sladkobolných pocitech tak vyžívám? :)))
Komentáře
Okomentovat