Jak je důležité míti Romana
... a nemusí se jmenovat Roman. Může to být klidně Filip. Nebo Pišta Hufnágl.
To, co napíšu, určitě neplatí na čerstvě zamilované. To jsme vůči našemu novému muži či klukovi nekritické. Mušky na něm začínáme objevovat až později. A jsou chvíle, kdy nás i ty malinkaté moušičky přivádějí k nepředstavitelnému šílenství. Co šílenství! K nepředstíratelné zuřivosti. Či ty citlivější a dočasně přecitlivělé v době, kdy je postihuje PMS, ke vzdychání a smutnění...
A v tu chvíli se může stát, že si vzpomeneme na nějakého našeho ex nebo na sympaťáka, kterého občas někde vídáme, a přistihneme se při myšlence, že s ním by se nám některá příkoří neděla nebo že s ním bychom mohly zažít něco (s)nového!
A neříkejte mi, holčičky, že se vám toto nikdy neděje!
Neříjte mi, že já jsem jediná, která má svého krásného Romana (a předtím pana anděla) a (v mém případě možná trochu nezdravě často vracející se) opojnou představu, jak bych se s ním měla a co bych s ním mohla prožít...
Když mám zrovna racionální chvilku (jako třeba teď, ale jinak jich moc není :) ), vím, že je to jen představa. Vím i to, že je to neuskutečnitelná představa vzhledem k tomu, jak dlouho jsme se neviděli a že ani nevím, kdy se zase uvidíme, a taky vzhledem k tomu, že pokud ten chlap zrovna nepracuje, asi sedí v hospodě, kterou má za panelákem a o které já ani trochu nesním, a hlavně vzhledem k tomu, že o mě nestojí, přestože se chvilku choval jinak a nebo jsem si to špatně vykládala.
Ale když jsem šílená, zuřivá či přecitlivělá, tahle představa, která ignoruje všechno, co jsem napsala v předchozím odstavci, je pomyslným světýlkem prosvítajícím mezi stromy uprostřed nočního lesa. Lesem se v tomto případě rozumí situace typu, že si můj muž, který není můj muž, po třinácti společně prožitých letech není schopen zapamatovat, kdy mám narozeniny; v době moderních technologií by si to nemusel ani pamatovat a z toho důvodu mu to už odmítám každý rok říkat. A taky už si nechci dárky vybírat sama! I bych pochopila to, že pro mě zrovna nic nemá, kdyby mi třeba přinesl alespoň blbou kytku z Lidlu.
A světla v sále hasnou, opona se otevírá a světla reflektorů se střetávají na místě, kde stojí krásný Roman! Usmívající se, oči mající jen pro mě a krom onoho okouzlujícího úsměvu a pocitu, že jsem jedinou ženou jeho života, pro mě má vlastnoručně nasbíranou kytici lučních květin. A krom květiny i deku a koš plný dobrot na piknik, který pro mě vymyslel.
Scéna druhá: prosluněná paseka uprostřed jiného lesa s rozloženou dekou. Krásný Roman mi svou hrudí dělá opěrátko a pohrává si s mými vlasy. Nevím čemu, ale smějeme se jako bychom byli na castingu na reklamu na zubní protézy...
Krásný Roman není tím, co miluju. Miluju ten sen, on je jen protagonista. A sny tu jsou, aby se snily. Tak tak činím. A když se z nich proberu, žiju...
... jiný sen; žiju svůj splněný třináct let starý sen, ze kterého se snažím odehnat všechny mouchy, komáry a klíšťata. Místo repelentu mám krásného Romana.
Komentáře
Okomentovat