V ničem něco

Co odjel velkým žlutým jeřábem pan Legrační už se nikdo s podobným kouzlem neobjevil?! Vždyť už to budou tři roky, co jsem se jen tak nezakoukala! Blíží se to zase?

Mám si objednávat víc a víc balíků?

Sem tam se mi někdo jeví býti velmi sympatickým, ale z různých důvodů - nejen že jsem doufala mít vztah-nevztah s magorem, ale spíš z důvodu, že ti sympaťáci jsou muži, na než bych asi ani neměla pomyslet (vtipný milý kolega nebo věřící obchodní partner mého šéfa, oba samozřejmě s partnerkou), takže se jen pokoukáš, pokocháš a pobavíš občasnými vtípky... je to milé, ale je to vše.

Když si něco objednáte, tak se pro to zastavíte, vydají vám to a to je taky vše.

Ale dá se tam zažít i pomíjivé kouzlo. V čem tkví? Samozřejmě že v tom sympaťákovi na výdejním místě e-shopu! M... m... mmm... pan M... Ani to jméno mi nejsem schopná vymyslet! Ale pár balíků už jsem si i tak trochu kvůli němu objednala, když jsem zjistila že krom e-shopu provozují i balíkovnu. Poprvé jsem ho viděla už na podzim, byl strašně milej!

Ale pan milej to být nemůže, tím už byl pan barevnější... tolik tweetů jsem mu napsala!

Ten pán v e-shopu byl fakt milej a usměvavej, ale pak už tam zase nebyl. Až zase teď někdy... Ale jak už to já mám, od podzima jsem zapomněla, jak vypadal, tak jsem chvíli pochybovala, zda ten zimní sympaťák je tentýž co ten podzimní. Asi jo. Byl teď balík. Zase balík. A pak ještě balík. Pokaždé mi ho dával on. Pokaždé se usmíval. A já už pak měla úsměv na rtech ještě přede dveřmi, když jsem ho vevnitř viděla. Takže jsme se na sebe usmívali. Já mu diktovala kódy... u toho posledního jsem si i vtípek dovolila. Pochopil. Možná se i pobavil.

A dál nic. Přece nejsem blázen a nebudu si pořád objednávat balíky... :D Fakt teď nic nepotřebuju. A nic jiného udělat neumím.

A stejně je tu pořád někdo jinej. Furt ten stejnej. Jedinej, kterej je, i když vlastně není. Ten, který hraje na struny mých emocí... bůhvíproč. Ten, který řekl, že už mi nikdy nezavolá.

Zase kecal.

Deset nepřijatých hovorů během jednoho dne!

Jo, chvíli jsem byla tvrdá a nezvedala mu to, přestože si na něj vzpomenu častěji, než bych sama chtěla. Nebo jsem se možná víc bála toho s ním mluvit... protože vím, jak to dopadá... jak rychle to všechno pěkné mizí a co to provází...

Jsem zase tak trochu ztracená. Neumím udělat vůbec nic.

I když... třeba bych si mohla objednat něco pro radost... :)

A nebo...