Druhé třetí rande

Skoro jsem se rozbrečela cestou tam, na tajňačku si utírala slzy už tam a regulérně brečela, když jsem odjížděla, ale jen do okamžiku, než mi zavolal a za všechno se zase omlouval... rande, vole!

Přes čtrnáct dní jsem s ním nemluvila a pak se jeden večer ozval a domluvili jsme si společné páteční odpoledne. Vylíčil mi ho v barvách a já se tolik těšila, protože po telefonu jsme se skvěle bavili víc než tři hodiny...

"Zavolám ti a domluvíme se." Nezavolal. OK, umím to taky. Před polednem ho budím... není mu dobře; ať klidně přijedu, ale ať nic moc nečekám.

To předem avizované nic moc mě teda trochu rozhodilo, ještě než jsme se viděli. Absence vřelého přivítání nepřekvapila, ale stejně zamrzela, protože moje fantazie to od předešlého večera celé viděla úplně jinak. A jeho nálada vskutku nepředznamenávala úplně příjemné odpoledne...

S tím, že budu řídit, jsem souhlasila jen za podmínky, že s tím následně nebude mít problém. Jenže měl, všechno jsem zase dělala blbě - rozjížděla se, parkovala, jela... Nikdy nevozte protivného bývalého profesionálního řidiče! Když jsme si to cestou zpátky vyměnili a já seděla na sedačce spolujezdce, on byl víc v pohodě, aspoň chvíli usměvavej a já zase šťastná, za něj i za tu vyhlídkovou jízdu. Jo, vyrazte někdy někam vozem s profesionálním řidičem!

Šli jsme na dlouhou procházku se psem. Chvílemi to bylo i hezký, třeba když jsem si přivinutá k němu prohlížela fotky ze svatby dcery; když jsem si zblízka prohlížela videa, která ho zaujala, byl větší bizár, protože mi je spouštěl ze zpráv na messengeru, ze zpráv s Jířou, s tou, která neexistuje... Bylo to hezký, když jsme vedli bezstarostný dialog; více času zvládal monolog a do toho navíc několikrát volal můj šéf, který něco potřeboval a chtěl se i vykecávat - v těch chvílích překvapivě můj mozek přepnul do polohy "uvolněno" a hovor s živitelem byl daleko přirozenější (to mě dost překvapilo!). Bylo to hezký, když měl starost, jestli jsem dost oblečená a jestli dám ve svých balerínách sedm kilometrů...

Po procházce jsme pak byli na zahradě. Pozvat si návštěvu je ideální okamžik na to rozčilovat se nad zanedbaností vlastního pozemku a zároveň mít nutkání dát při oslabení organismu všechno do pořádku! Byl protivnej, ale zase mi za celé odpoledne alespoň dal půlku rajčete...

Zatímco rovnal dříví a já drbala psa, jsem přemýšlela nad tím, proč tam vůbec jsem, když cítím ten despekt nejen vůči mě, ale k ženám všeobecně, který není způsobem tím, že někdo zrovna není OK. Únavu i nenáladu chápu; pokud se uvidíme příští týden, jak slíbil, stejně se asi nedostaví pocit, že mě má nějakým způsobem rád, protože se žádného projevu citů za střízliva nedočkám. I to včerejší rozloučení bylo nijaké a představovala bych si ho jako spoustu věcí jinak...

Vidím, že velký problém jsou má přehnaná očekávání. Nemůžu doufat v to, že s ním zažiju něco víc, než jsem v uplynulém desetiletí zažila. Je jakej je a buď budu na vocet nebo mi to musí stačit a navíc pořád musím počítat s tím, že to ani žádný dlouhý trvání mít nemusí. Krutý uvažování a ještě krutější je to, že ten způsob chování znám velmi dobře od rodiče, vyrostla jsem v tom a vždycky mi to bylo proti srsti, přitom podvědomě funguje to, že je to právě něco tak důvěrně známého a tak blízkého.

Vztahy, vole!

Ne, nebylo mi samotné líp.