Nevim. Dál.

Slíbil mi setkání a slíbil, že se ozve; a vlastně to i splnil. Jen to tedy zase všechno bylo jinak... a mně je z toho zase smutno; jen si pořád myslím, že jsem "s ním" smutná méně, než bez něj... takhle pořád mám aspoň tu minimální naději, že nebudu pořád jen sama...

... i když jsem celé tohle léto zase sama byla. A i ta blbá zmrzlina s vaječňákem (ať už a nebo právě proto, že je to záminka pro cokoliv) je prostě nad mé možnosti.

Neurčitě mi sliboval mimo jiné středu, přesto mě to překvapilo, když dopoledne volal; navíc se vlastně chystal splnit jeden z mých přízemních snů, že se za mnou staví v práci, když jel zrovna kolem. Potěšilo mě to gesto samo o sobě, těšilo mě vidět jeho - ani neumím popsat slovy, v čem to jeho kouzlo tkví, zda to dělají jeho oči nebo jeho energie či je to prostá chemie, ale vždycky mě to dostane. A v reakci na to chci i nějaké fyzické důkazy, že je to realita... úplně jednoduše řečeno: strašně moc jsem chtěla, aby mě aspoň letmo objal. Ale vůbec k ničemu se neměl a já se ho taky neodvážila dotknout. Všechny ty z jeho strany nesplněné sliby, které byly zapomenuty ještě dřív než zazněly, a všechny ty divné reakce na to, když jsem byť minimální snahu a zájem projevila, mi to prostě nedovolily.

A tak jsme spolu strávili zhruba deset minut, které se nesly v duchu líčení historek, které ho měly ospravedlnit, že jsme se nemohli vidět, protože má strašně moc práce, ale zastavil se, abych věděla, že na to nesere. Mimo jiné mi ukázal svůj prázdnej pracovní kancelář na září, aby mi záhy zase tvrdil, že se ozve, až bude mít čas. Tolikrát jsem mu v minulosti říkala, jak na něm obdivuju to, jak to má v hlavě srovnaný! Ale on asi nepočítá s tím, že ten jeho příval slov někdo zvládá zpracovávat...

Někdo, kdo ve svém soukromém životě neřeší nic jiného než jeho, protože není vdanej jako všechny ty Jiřiny, to má holt asi překvapivě jinak...

Byla jsem z toho setkání zklamaná už v tu chvíli, jen to nešlo jako po telefonu, aby mi po tváři tiše tekly slzy. Nejdřív asi abych zahnala ty rozpaky, začala jsem si malovat na špinavé zadní sklo jeho auta - sluníčko. Nic neříkal, teda něco asi jo, ale to malování nevyvolalo reakci, která by mi velela přestat. A tak spíš už trochu provokativně přidala jsem srdíčko. Reakci jsem nečekala, mlčky to přešel; jestli si šel sklo umýt na nejbližší pumpě, to se nikdo nedozví, ale nepřekvapilo by mě to...

S neurčitým slibem odjel. A teď se pan nemáčasneserenato už zase neozývá, když nepočítám, že mi občas na messenger sdílí něco, co ho zaujalo. Když nebyla středa, čtvrtek, pátek, proč nebyl ani ten víkend?!

Proč není nikdy nic?!?