... jen kdyby nebyl mýtoman!

bylo třetí druhé rande, byli jsme spolu nadále v kontaktu, tak mu posílám nějaké fotky, jako bych to udělala, kdybych s někým měla jakýkoliv bližší vztah

Nemohl se mi ozvat skoro dva týdny (!), protože si zapomněl věci včetně telefonu v Praze. Asi tam někdo sjížděl jeho facebook vzhledem k tomu, kolikrát jsem ho viděla online... Zavolal, až když jsem mu poslala přání k svátku. A vše bylo zase sluncem zalité: jeho věčně historky, humory a neurčité sliby...

respektuju to a nechávám to dál nenuceně plynout, posílám mu vtip, co mě pobavil, a pak i nějakou mou osobitou myšlenku doplněnou výcvakem z mobilu

V reakci na to se mě snažil pobavit vtipem, který mě urazil. V reakci na to mě urazil a zase se snažil to obrátit ve vtip. Hmmm. Jako většinu hovorů se loučí s tím, že se mi za chvíli ještě ozve...

pár dní se zase nic neděje; že tu jsem, dávám najevo dalším asi rádoby zábavným obrázkem, byť bych tolik chtěla, aby dostál svým slibům a byl trochu aktivní on

Aspoň následuje nějaká reakce! Druhý den v šest ráno mi volá zase z Prahy. V osm večer mi volá už z domu. Další den jsme zase v kontaktu, ale chybí mi tam to: "uvidíme se"! Zase je tam jen to "ještě ti zavolám" a já mu tolik chci věřit...

nezavolá; ale vzhledem k našemu "pohodovému vztahu" (tak se mi jeví nebo ho takový vidět chci, dokud to tu teď nevidím napsané černé na bílém, že teda vůbec) ho chci potěšit a napsat mu něco hezkého a přitom velmi osobního, aniž bych ho do čehokoliv tlačila... odhodlávám se k tomu dva dny a jsem zvědavá na reakci

Neděje se nic... den... dva dny... v pátek... v sobotu... v neděli... Neděje se nic víc než týden a já pomalu zapomínám na to, že se můj život protíná s životem kohokoliv jiného. Neděje se nic a, i když vím, že se dřív nebo později ozve, přestávám to čekat, že zavolá. A přesně tehdy ho zase slyším z telefonu. Nedá mi ani prostor zahrát si na uraženou, byť jsem, a zahrne mě spoustou historek, aby mi dokázal, že skoro dva týdny neměl čas se ozvat... poslouchám ho, přemýšlím, proč zrovna tohle musí být jediný muž v mém životě, po tvářích mi tečou slzy... Ta zpráva, kterou jsem posílala dva dny, ho prý pobavila a potěšila; kdy prý se uvidíme? Nechci plánovat nic, všechno, co nabízí je stejně strašně moc daleko, navíc nevěřím ničemu. A přitom by se to tak hezky poslouchalo: koupí prý ruskou zmrzlinu, ne, koupí dvě (evidentně se rozšoupneme a budeme mít každý svou!) a zalijeme si ji vaječňákem, ale to pak nebudu moct jet domů a už plánuje, kdo kde bude spát... takový úplně obyčejný věci, který bych chtěla... kdyby řekl "přijeď zítra"... kdyby to myslel vážně...

Proč pořád tolik mluví, ale neudělá nikdy vůbec nic?!