Druhé čtvrté rande

Slzy mi tekly, když jsme se ráno domluvili, že se fakt uvidíme, i když zase nebyl ok. Uřvaná jsem z Hor odjížděla. Možná PMS, možná další zklamání. Přesto mi hodně zatrnulo, když mi pak večer řekl: "Za všechno ti děkuju, ale uvědomil jsem si dneska jednu věc..."

Uplynuly zase dlouhé tři týdny, co jsme se neviděli. Jeden víkend byla pouť, kam toužím být pozvána již celé roky (teď už vím, že bysme si pouťového veselí stejně neužívali, i kdyby na mě ten víkend zrovna vyšel); nemohla jsem přijet, protože prý přijedou děti a mamince rodinná návštěva, ale my dva si prý pouť uděláme o týden později, že udělá řízky a bramborový salát. Nechci řízky, chci jeho. V tom dalším týdnu už mě začíná připravovat na to, že to nevyjde, protože asi pojede stěhovat syna... a tak to dopadne, v sobotu večer mi líčí, jak tam jel a co všechno stěhovali a jak mladej bydlí... a že ty řízky dáme příští víkend. Nechci řízky, chci jeho...

... i když se pak před tím dalším víkendem ptám, jak je kluk v novém spokojenej, a dozvídám se úplně jiné časové informace (v řádu týdnů) a zcela odlišný popis toho, jak potomek bydlí. Ani není schopen si zapamatovat ty své báje a pokračovat v nich! No co, nechci s ním žít, chci si užít trochu radostí v mém jinak nudném životě. Vadí mi něco úplně jiného.

Po večerech, po telefonu, po pár decích vína fungujeme skvěle, cítím blízkost, máme společné humory, dělá mě šťastnou. A když mi pak dovolí být s ním, je střízlivej a většinou i protivnej, protože jednou ho bolí to a pak zas toto, a já marně přemýšlím, jaké je moje místo po jeho boku. Žádná radost, že mě vidí, žádné pozitivní emoce, natož nabuzení pocitu, že mě má aspoň trochu rád, žádný osobnější fyzický kontakt, minimální péče a starostlivost o mě... A to já se snažím, zajímám se o něj, vždycky mu něco přivezu (včera jsem mu upekla koláč), jen iniciovat fyzický kontakt, třeba ho jen vzít za ruku, nejsem schopná, když mi chybí jistota v pozitivním přijetí z jeho strany... Je to divný po všech těch kouzelných ojedinělostech během všech těch let, kdy jsem neměla problém být bezprostřední.

I teď bych si chtěla užívat pocitů relativně čerstvého randění s někým, koho pořád poznávám, ale z jeho strany je to jak letité manželství! Jo, známe se roky, ale společného času bylo na můj vkus minimum.

Nebylo mu zase dobře, prý nachlazení, takže se válel v posteli, když jsem přišla a pokračoval v tom, zatímco mě požádal, zda nakrájím houby a narovnám je do sušičky (lepší varianta než ta z pátečního večera, že budeme rovnat dříví!)... Protože vše se točí kolem vlka, plán na odpoledne je daný tím, kdy se má jít venčit, jak dlouho se má venčit, kdy má dostat večeři a kdy má jít spát, pak já musím odjet. Nevím, dál. Takže zpracuju houby, jdeme ven a bereme vlka do lesa.

Nachodili jsme mnoho kilometrů, Roman toho spoustu nakecal, nasbírali jsme hromadu hub (Jířa má co dělat!) a já byla spokojená aspoň za tuhle společnou aktivitu, i když jsem pořád jen čistila houby a jasně že ne podle jeho představ... Když jsme se vrátili, chtěl ještě pomoct sklízet jablka, takže mě poslal do koruny na schůdky. Neměla bych s tím problém, kdyby ho třeba pak aspoň napadlo se zeptat, jestli pár jablek nechci... Ne, za celé odpoledne se nezeptal, jestli nechci i jen napít!

Nemůžu s ním být šťastná, i když ho pořád mám ráda, když nebudu mít pocit, že je to aspoň trochu vzájemné, že mu na mě taky nějakým způsobem záleží. Bylo to ze mě asi cítit, že má očekávání byla někde výš, protože o tom pak sám mluvil... dokonce ho i napadlo, že jsem si měla vzít nějaká ta jablka, když už jsem byla doma, ale sama jsem za to mohla, že mě to nenapadlo si vzít. Několikrát mi za společné odpoledne poděkoval, nezjistil, že nám to nemůže fungovat, zjistil jen, co svědčí jeho kolenům...

Uvidíme se příští víkend. A uvidí mě prý rád... budou řízky, bude všechno...

Fakt?!