Druhé páté rande

Já tomu říkám rande, i když to nakonec je jen venčení psa buď kamarádem a kamarádkou nebo partnery po patnácti letech vztahu a nebo starým chlapem, který jde s mladší ženou, nikdo neví proč...

Já to nevím!!!

Měli jsme se s Romanem vidět už minulý víkend, ale zrušila jsem to já. Už půl roku jsme spolu průběžně v relativně nekonfliktním kontaktu, trvá to už tak dlouho, že jsem si jeho telefonní číslo neváhala v novém autě přidat na rychlou volbu! Našim večerním hovorům po telefonu většinou nechybí humory, ani náznaky zvláštního kouzla, které mě dělá šťastnou... On najednou umí bejt milej a pozornej, má starost o to, jak se mi hojí modřina způsobená jeho vlkem, chválí ten koláč, který jsem mu upekla, a zajímá se, jak mi je, když jsem předtím řekla, že jsem nějaká nemocná a nepřijedu... navíc je ještě zábavnej, ale i chytrej a mám pocit, že mě dokáže zajímavými informacemi obohatit...

... a proto chci být s ním!

Plánujeme si, jak strávíme jednu z letošních posledních pěkných sobot, protože nechci zase "jen" jít s vlkem do lesa, navrhuju, jestli bychom si třeba nemohli udělat oheň a něco opéct, on nadšeně souhlasí... Takže možná zažiju něco (s)nového, protože já ještě nikdy s žádným chlapem neseděla u ohně.

On mi to sliboval už před sedmi nebo osmi roky...

Ještě ráno tenhle plán platí, ale kombo bolavé zuby, doznívající nachlazení a pravděpodobně i kocovina nevěstí dobrou náladu. I on sám říká, ať nic nečekám... to asi reaguje na mírně vyzývavou zprávu z půli srpna, která naplnění stále nedošla. Jo, mám chlapa, který po mě netouží asi vůbec nijak.

Nadšeněji mě vítá jeho pes!

Roman je bolavej, protivnej a sám uznává, že chtěl, abych přijela jen proto, abych si nemyslela, že mě nechce vidět a že jen hledá výmluvy. Aha. Je den, kdy sám mluví o Jiřině (dva dny zpátky jsem ho trochu naštvala, když jsem se v souvislosti s ní na něco ptala), za mě lepší varianta než lži a mlžení. Sbalili jsme věci na opékání do košíku, že pak uvidíme... OK, rozumím tomu, že se necítí dobře. Nemusí být buřty, ale tolik chci třeba jen obejmout a cítit, že je skutečnej a že je se mnou, ne jen vedle mě! Jenže i můj úmysl být nějak iniciativní bere za své, když ho vidím. Nemůžu ho než letmo pohladit po ruce, když necítím, že jakýkoliv fyzický kontakt je žádaný.

Ne spolu, ale vedle sebe jdeme i lesem.

Zkusila jsem to ještě. Když natahoval za sebe ruku v domnění, že mu podám podám tašku s houbami, aby ji nesl, za tu ruku jsem ho vzala. Vůbec to nečekal a byl skoro pohoršen. Možná mě to trápí zbytečně, však u toho jsem nebrečela. To jen, když jsem zase špatně řídila... a když jsem mu v dobrém úmyslu nabídla semínko bukvice a přitom jeho bolí zub... a zbytek jsem radši zapomněla. Takže on měl náladu pod psa a mně ji velmi rychle zkazil taky. Nebylo to milé, nebylo to radostné, nebylo to veselé... a, když už chvílemi jo, přirozenost byla tatam. O rozdělání ohně už se mlčí.

Rozloučení jak jinak než rychlé a vlažné.

A pak, když zase se slzičkami v očích odjedeš domů, ti zavolá, jestli jsi v pořádku dojela, že byl rád, že jsi přijela, že jsi taková hodná a že on to třeba tak neumí dát najevo, ale že si tě váží...

... a že ten pes tě má rád.

A ty máš jeho kapesní nožík, který jsi nedopatřením zapomněla vrátit. Takže se musíte vidět zase... a ty vlastně i chceš, pořád doufáš, že to i po všech těch letech může být jinak. 

Seš fakt kráva!