Zažít něco (s)nového!

Bonne écoute pour les nouvelles chansons

Tak jen poslouchejte, já nebudu rušit svým komentářem ;) Jane Birkin & Serge Gainsbourg - Je t'aime moi non plus Manu Chao - Je ne t'aime plus, mon Amour Zazie - Je ne T'aime pas

Ha! Doteď jsem netušila, jak vypadá takový magazín pro muže... tušila jsem, že něco takového existuje, ale asi jsem o tom měla zkreslenou představu - spoustu obrázků, především polonahých žen, a pokud už nějaký text, tak recenze nového Fiata a reportáž k jeho uvedení na pařížském autosalonu. Asi jsem se mýlila. Má představa byla asi taková jako představa muže o časopisu pro ženy, který si pravděpodobně představuje, že magazíny, které čteme my, jsou jen plné módy a kosmetiky. A to přece nejsou, že? Taky je tam spousta článků o nich, o mužích. A světe div se, oni si zase čtou o nás o ženách! Tady jsem na to narazila: Ženy, které vám zničí život . Respektive ne, že bych na to sama narazila, ale byla jsem na to upozorněna. Pozorně jsem to pročetla a slohový styl jako by z oka vypadl článkům v těch ženských časopisech, kterých jsem v minulosti už pár přečetla, a nakonec vpodstatě i obsah se příliš nelišil - stačilo by zaměnit ženský rod za mužský a obráceně, i mezi muži se vyskytuje typ Ken...

Jo já vím, o cibulačce už tu řeč byla, ale já teď chci mluvit o polévce, která se opravdu jmenuje francouzská... Ne frankfurtská. Francouzská! Že Vám to nic neříká? No tak to jste v supermarketu asi nikdy nestáli u regálu s polévkami v sáčku. Že to do této rubriky nepatří? No, myslím, že možná ne... ale tak proč tedy všichni výrobci dehydratovaných polévek takto nazývají vývar s těstovinovými mušličkami a pidi masovými knedličky? To máte Vitana, Krorr, Maggi... všichni nabízí francouzskou polévku... v magickém pytlíku, ze kterého jako zázrakem vykouzlíte během čtvrt hodiny polévku, která se však s největší pravděpodobností vůbec nebude podobat tomu, jak ji uvařil výrobce a zvěčnil na obalu. A protože mě zajímalo, co kromě jména, to má společného s Francií - zkoušela jsem to hledat na různých českých i francouzských serverech o vaření a vůbec nic jsem nenašla. Chtěla jsem recept, abych zítra v poledne mohla servírovat originální "soupe française", ale vůbec jsem v hledání neby...

Po tom všem mi stále ještě občas píše... jednou mi řekl, že mi bude psát až do smrti, že na mě nikdy nezapomene... ale copak se mu to dá po všech těch lžích ještě věřit? :) Zatím to vypadá, že ano... pořád píše, jen aby se jednou za měsíc nebo dva zeptal, jak se mám, aby mi taky sdělil, že on se má velmi dobře. Moc podrobností mi o sobě však nesděluje, a tak ani nevím, jak dopadl, co se s ním za ten poslední rok stalo... není to důležité, on už pro mě prostě není důležitý... Zbyla jen vzpomínka, moc hezká vzpomínka... Kdybych některé ty ošklivé věci, které mezi námi byly, neměla v deníčku zapsané, tak bych si na ně už vůbec nevzpomněla, v hlavě mi zbylo jen to hezké... na druhou stranu musím říct, že mě to tak trochu poznamenalo. Sice to z jeho strany byla jen hra na lásku, ale on to uměl hrát tak hezky, že jsem mu to i věřila. A jak jsem taková ta romantická duše, tak jsem poznala něco, co nikdy předtím, a od té doby, co jsem to ztratila, tak to pořád jen někde hledám... A nenacházím....

… asi až teď začnu být smutná, že jsem ho neviděla… a mrzí mě, že jsem zase tady, kde jsou všichni otrávení a nikdo se neusmívá a nezve mě na kafe… jeden Tunisan kvůli mně dokonce jezdil v protisměru jen aby se mnou mohl mluvit :))) Teprve teď brečím… přišlo mi to tak nějak všechno líto… brečím při představě toho obchodu, kde mi kupoval čokoládu… brečím při představě té křižovatky, na které stála kavárna… brečím, když si jen vzpomenu na to, že daleko ode mě je někdo, koho bych chtěla vidět, kterému jsem byla relativně blízko a neviděla jsem ho… a brečím, že ho zase ztrácím… když mi napsal, že mě miluje, tak jsem asi znovu našla ten pocit mé blízkosti k němu… a teď se mi zase vzdaluje… Říkám si, že jestli opravdu živí rodinu, tak nemá peníze na to, aby psal exturistkám :) Rozesmál mě jen ten výraz, nic víc… ono je mi jich opravdu moc líto… třeba sestry kámoš Jamel byl fakt chudák… neměl na to, aby zavolal rodině… ani na to, aby si v lékarně koupil nějaké léky, když mu bylo špatně (to js...

Ještě ráno jsem byla na Djerbě, u moře… a ještě v poledne jsem se objímala s posledním Tunisanem na letišti… a jak moc mi to už zase chybí :( Said, Said, Said… kolem toho se točila celá má dovolená, ale úplně jinak než jsem si představovala… chtěla jsem ho přece tak moc vidět! Přesto jsem se tak moc bála, když jsem vstupovala poprvé do restaurace… a taky jsem byla zklamaná, když tam nebyl… takže jsem si řekla, že je asi v jiné směně a že ho uvidím u večere… po večeři jsem si řekla, že měl ten den asi volno, ale že bude určitě zítra u snídaně nebo u oběda… pořád tam nebyl a nebyl… až jsem se prostě zeptala, kde jsou Said a Rachid… a Ibrahim nám řekl, že Rachid pracuje ve vedlejším hotelu a že Said pracuje teď v Midounu v obchodě, že mu zemřel tatínek a že «c'est la vie…» Jednomu číšníkovi se líbila moje sestra… když si s ní chtěl domluvit schůzku, tak říkal, ať jdeme všichni, že pro mě také přivede kamaráda… tak jsme šli na kafe se Jamelem a se Jalelem… problém byl ten, že Jalel nec...