Zažít něco (s)nového!

Bylo nebylo... ale jednou se to třeba stane... Potkáme se třeba v úterý odpoledne v Lidlu a všimnu si, že po mně pokukuje. Znejistím a pomyslím si, že je na mně něco v nepořádku, ale když si nenápadně zkontroluji své svršky, vlasy i obličej, zjistím, že je vše, jak má být. Hodím ten Jeho pohled za hlavu. Ale ne nadlouho. Možná to bude ve čtvrtek a potkáme se na nákupu znovu; hned si vzpomenu, jak se po mně dva dny předtím díval. A bude se dívat zas! A já si víc než zboží v regálech budu nenápadně prohlížet Jeho. Občas se naše pohledy střetnou. Pak se mi ale mezi regály ztratí a zůstane jen pomíjivý pocit okouzlena, který zakrátko vyprchá. Nevzpomenu si na Něj do toho okamžiku, než se přede mnou příště zase otevřou dveře oblíbeného supermarketu; v tu chvíli zatoužím potkat Ho zas. Možná ne týž den, ale někdy příště se potkáme znovu. Budeme po sobě zase pokukovat a On se dokonce nepatrně usměje. Z odpoledního nakupování se stane oblíbená část dne a to ani nebudu vědět, že On na mě nemys...

Úterý, kolem třetí odpoledne. Převlékám se z upocených kalhot a halenky do plavek. Na nohy si beru sandály. Do ruky dostávám pádlo. Následuje více než dvouhodinová plavba po Jizeře - ne březích svěže zelené stromy, nad hlavou sluníčko... neskutečná pohoda. Ke konci sjíždíme dokonce jez (ani jsem se nestačila bát)! A na středu se domlouváme, že se po práci sejdeme v lomě ! Miluju léto! A ve středu...

Kdo čte můj blog pravidelně - zdravím Gábi! :) - možná si všiml, že se mi sem za poslední dobu několikrát vloudila zmínka o pánech z mé abecedy . Nějakou dobu jsem je zanedbávala nebo jsem je spíš nepovažovala za důležité; už jsem skoro zapomněla, jaké kouzelné chvilky jsem si díky nim v minulosti prožila - hlavně s nezapomenutelným panem andělem... Naštěstí mám většinu těch chvilek zaznamených ve svých deníčcích! ;) Když jsem si v nich v nedávných dnech dlouze četla, znovu jsem ty chvilky prožívala jako by to bylo všechno včera a najednou mi bylo trochu líto, že už nic takového neprožívám. Není snad s kým? Pan anděl sice je nezapomenutelný, ale od 14. října 2011 jsem ho neviděla, takže v souvislosti s ním bohužel nemohu prožít nic (s)nového. Pan barevnější se na scéně stále vyskytuje; naše setkání jsou však velmi sporadická (za necelé čtyři roky jich bylo asi tolik, že by se daly spočítat na prstech; on navíc v zimě tvrdil, že mě zná, ale neví odkud ), ale zato většinou docela mil...

Pátek, před obědem. Potkávám (no, trochu jsem tomu napomohla) chlapa, který se mi skoro čtyři roky líbí - pana barevnějšího . Čtyři roky se možná zdají jako neuvěřitelně dlouhá doba, ale těch setkání vůbec nebylo mnoho. Naposledy jsme se viděli asi před dvěma měsíci a tehdy jsem měla potřebu ohradit se proti oslovení "mladá paní", které mě z jeho úst už dlouho iritovalo. Bohužel i tentokrát mi říká: "Dobrý den, mladá paní." Zamrzí mě to, přesto se na něj a na pěkného kolegu , který ho doprovází, usmívám. Vzápětí mě pan bé však zaskočí otázkou, zda má zůstat ve firmě nebo má jít do fabriky. Co na to říct? Něco mi to připomíná... už mi jednou jeden říkal, že chce jít pryč, a tomu jsem tehdy řekla rázné ne a protestovala, kdo by asi tak místo něj jezdil?! Ale nechci se opakovat... Jen se zeptám, poté co zjistím, o jakou fabriku jde, proč se ptá zrovna mě. Namísto něj mi odpovídá pěkný kolega , že prý se takhle ptá všech. Takže nic osobního... hmmm, škoda... ale slu...

Bylo nebylo... ale jednou se to třeba stane... Venku bude začínat krásný jarní nebo letní den a On mě už brzy (prosím, ale ne moc brzy!!!) ráno probudí polibkem a řekne, ať už vstávám, že pro mě má překvapení. Vzhledem k ochromení úžasem nebudu vůbec protestovat. Jen, protože nebudu vědět, co nás čeká, tak se zeptám, co si mám vzít na sebe. "Šaty," odpoví mi. Počká, než se umyju a obléknu, a vyrazíme ven. Usadí mě do auta na místo spolujezdce, On bude řídit, občas mě pohladí po vlasech a usměje se na mě a zaveze mě na nějaké krásné opuštěné místo. Když zaparkuje a vystoupíme, otevře kufr od auta, kde bude mít koš plný jídla a pítí a deku. Vezme to vše do jedné ruky, kufr zavře a druhou rukou mě ovine kolem pasu a řekne: "Pojď, za pět minut se servíruje snídaně..." Zažili jste už něco podobného? Ne? A chtěli byste? A nebo byste raději někoho takto překvapili? Udělejte to! ;)

Středa. K narozeninám jsem od M. dostala brzdové destičky, které jsem si asi půl dne moc přála, protože mi bylo řečeno, že je potřebuju. A tak jsme v úterý vyrazili do mototechny, kde mi je M. vybral a zakoupil, a ještě mi na středeční odpoledne domluvil jejich výměnu v servisu. Nejenže do mototechny nechodím sama, ale ani do servisu bych nechtěla jet sama, jenže se ve středu ukazuje, že má M. ještě nějaké pracovní jednání. Nemá to se mnou vůbec jednoduché, jsem jak malá: "Ale já tam nechci jet bez Tebe!" Nejdřív si z toho dělá legraci, ale nakonec si domluví s kolegou, že by tam se mnou případně dojel. Když pominu svou neschopnost a odmyslím si, že než jet do servisu se skoro cizím chlapem, asi bych to tedy absolvovala sama, ta Jeho starost je tak dojemná! A následuje i happy end: jednání trvalo jen krátce a ve tři hodiny odpo už jsme v servisu. Namísto mašličky na narozeninovém dárku, mi to tam všechno domluví, hovoří s opravářem a na rozdíl ode mě rozumí tomu, co ten pán ř...

Bylo nebylo... ale jednou se to třeba stane... Půjdu z práce, možná budu po celém dni unavená nebo otrávená a budu se těšit na tu chvíli, kdy za sebou budu mít nákup i cestu domů a zavřu za sebou dveře od bytu. Zatímco půjdu přes parkoviště k autu, budu přemýšlet třeba nad tím, co koupím a nebo co podniknu o blížícím se víkendu. A až budu sahat do kabelky pro klíče od vozu, upoutá mou pozornost papírek za stěračem. Zase nějaká reklama, pomyslím si a natáhnu se pro ni, abych ji vyhodila. Na složeném papírku ale bude rukou napsáno "pro Tebe". To mě překvapí, prohlédnu si kousek toho papíru a pak se rozhlédnu kolem dokola, zda někde neuvidím autora toho psaní. Když neuspěju, sednu si do auta a papírek rozbalím. Bude na něm jen krátký, ale za to milý vzkaz, vyznání a nebo pozvání na schůzku! Zažili jste už něco podobného? Ne? A chtěli byste? A nebo byste raději někoho takto překvapili? Udělejte to! ;)

Středa, 13:15, první návštěva ordinace diabetoložky. Z toho setkání jsem byla trochu nervózní - z toho, co se dozvím, a také trochu i z neznámé paní doktorky. Ale nervozita ze mě padá, jakmile si s paní doktorkou podáváme ruce (tedy bohužel až po tom, co mi sestra naměřila vyšší tlak). Před čtyřmi pěti lety jsem obešla spoustu ordinací různých specialistů, kteří hledali příčiny mých závratí, slabostí a únavy, a tehdy jsem skutečně s přístupem k pacientovi spokojená nebyla - až na otorinolaryngologa jsem se u nich nesetkala se zájmem o pacienta. Ale tahle paní doktorka je také skvělá! Náš rozhovor plyne skoro sám, je milá a vtipná, chválí hodnotu mé glykémie (jak by také ne, když běžně k ní chodí jen diabetici a já mám "jen" poruchu glukózové tolerance) i to, že jsem zhubla 13 kilo, nechává si vyprávět o aplikaci , kterou ke kontrole svého jídelníčku využívám, a celkově se jí líbí, kolik mám informací a že k léčbě dietou přistupuji zodpovědně (no, o zmrzlinách jsem jí nevypráv...