Moment 20/52

Pátek, před obědem. Potkávám (no, trochu jsem tomu napomohla) chlapa, který se mi skoro čtyři roky líbí - pana barevnějšího. Čtyři roky se možná zdají jako neuvěřitelně dlouhá doba, ale těch setkání vůbec nebylo mnoho. Naposledy jsme se viděli asi před dvěma měsíci a tehdy jsem měla potřebu ohradit se proti oslovení "mladá paní", které mě z jeho úst už dlouho iritovalo. Bohužel i tentokrát mi říká: "Dobrý den, mladá paní." Zamrzí mě to, přesto se na něj a na pěkného kolegu, který ho doprovází, usmívám. Vzápětí mě pan bé však zaskočí otázkou, zda má zůstat ve firmě nebo má jít do fabriky. Co na to říct? Něco mi to připomíná... už mi jednou jeden říkal, že chce jít pryč, a tomu jsem tehdy řekla rázné ne a protestovala, kdo by asi tak místo něj jezdil?! Ale nechci se opakovat... Jen se zeptám, poté co zjistím, o jakou fabriku jde, proč se ptá zrovna mě. Namísto něj mi odpovídá pěkný kolega, že prý se takhle ptá všech. Takže nic osobního... hmmm, škoda... ale slušelo mu/jim to! :)
A můžu se ho třeba příště zeptat, zda už se rozhodl...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

V ničem něco

Zase

Jacques Prévert (do třetice) - Jak namalovat portrét ptáka