Zažít něco (s)nového!

Slečna Lenka je smutná. Zklamaná. Zase přišla o kousek své naivity.. . Ale ještě mi ji určitě hodně zbylo... ;) :D Přemýšlím, jak to řešit. Přemýšlím, zda šlo jen o maličkost a nebo o složitou konstrukci smyšlenek , které mi byly dlouhodobě předkládány... kterými však ona osoba nemohla nic hlubšího sledovat. Maximálně prohloubení mých sympatií, které však dávno měla. Ale takhle? Nevím. Fakt nevím, co mám udělat. A tak si to napíšu sem do blogu, třeba mi s tím poradíte a třeba si to ten, koho se to týká, přečte a třeba se to všechno nějak vysvětlí... Důvěra je však věc velice křehká. To, že ji mám já při své naivitě trochu jako vrozenou vadu a věřím třeba v nevinné mužské (rozumějte andělské) obličeje  nebo v upřímnou lásku tunisanovu  (haha :D ), to však neznamená, že má důvěra je neoblomná. Vlastně jsem chronicky nedůvěřivá a stačí mi k tomu maličkost. Třeba úplně blbost, která způsobí to, že není cesty zpět. Ať už to byl zmiňovaný anděl či Tunisan - mé dva velké sny d...

Sužuje nás aprílové počasí takhle koncem srpna. Přes den pršelo, že by psa nevyhnal, ale navečer vysvitlo slunko a zahalilo krajinu do zlatavého závoje... a tak jsem se vydala cestou necestou ... Přes tričko jsem jen přehodila mikinu a běžela se kouknout na tu krásu. A pořád výš a výš, protože už jen tam dolétly sluneční paprsky. Ale nehřály teda ani trošičku, teplý letní podvečer by jeden těžko pohledal... Nohavice a nohy v crocskách rozmáchané. Mikina zapnutá až ke krku a rukávy i přes prsty přetažené. Ne že by to nějak výrazně pomáhalo, ale musela jsem vydržet až do konce té velkolepé podívané... ;) Cestou domů jsem se dokonce přistihla při myšlence zatopit v krbovkách a uvařit si svařák... :)))

O pohlednicích už tu řeč byla. O těch časem zašlých: neuvěřitelně kouzelných , zamilovaných  a novoročních  (à propos tenkrát jsem Vám slíbila ukázat Vám ty, které jsem dostala k Vánocům... tak snad to do těch příštích Vánoc napravím :))) ), o těch pohlednicích, které máme všichni tak rádi, ale přesto je už dávno neposíláme tak často jako dřív... Ono poslat klasickou papírovou pohlednici není tak snadné jako poslat třeba MMS. Musíte ji někde koupit, znát adresu a PSČ příjemce (nemusím nikomu vysvětlovat, co je PSČ, že ne? :D ), sehnat známku příslušné hodnoty a nakonec najít poštovní schránku. A pak to ještě chvilku trvá, než adresát zaloví ve své schránce a mezi hromadou letáků ten malý skvost objeví. Ale zkuste si představit tu jeho radost a někdy někomu pohlednici poslat. Stojí to za to! No, řekněte, kdy jste naposledy někomu nějakou poslali? A kdy Vám naposledy nějaká přišla? Mně včera! A hned dvě! Jedna z Indie a jedna z Holandska... ;) Ta holandská, to je na obrázku...

... a tentokrát žádné první patro. Bude to pěkně vysoko! Úžasný výhled inclusive. A v případě příznivých povětrnostních podmínek je zajištěna i potřebná mobilita. Wow! Jeden hezčí než druhý. Nevím, který vybrat! Ještě se někde porozhlédnu... Tenhle by byl asi trochu malý pro mé účely... ale že by se mi na něm hezky vznášelo! ;) Hmmm... tenhle, to je ten pravý!!! Správně rostlý, houževnatý a zároveň krásně nadýchaný... tam se mi bude snít jako na polštářku z nejjemnějšího peří... Ano, tady si to zařídím... a rozhodně to nebude žádné troškaření... na každý den v týdnu jedna věžička! :) Stavte se někdy! Zvu Vás! ;)

Možná Vás to tak úplně nezajímá, co říkal exandělův kolega, ale aby tu byl ten příběh komplet, tak je třeba doplnit následující zjištění. Malý dodatek o tom, proč zidealizovaný muž opustil svou mladou milenku, proč podal výpověď a co předcházelo čemu... V minulém článku o literatuře  jsem trochu opovrhovala prvoplánovým happy endem, kdy se dva polovinu díla nemají rádi, pak se ona tak trochu zakouká do něj a nakonec i on ve chvíli, kdy se chystá kamsi odjet, zjistí, že ji miluje. A že můj oblíbený Viewegh by to tak nenapsal. Ztvárnil by to více realisticky... někomu by se to možná zdálo zase jinak absurdní, ale život velmi často bývá absurdní! Však tu mou story znáte! Kdo ne, může si ji v kostře připomenout zde:  dva roky v jediném článku ... Poslední půlrok už jsem v příběhu měla pouze roli skryté voyerky a mnoho detailů mi možná uniklo, ale o ten závěr jsem se zase začala zajímat enormně, když jsem zjistila, že on už není medvídkem na hraní pro jedenadvacetiletou slečnu ...

Měla bych si pořídit čtečku elektronických knih, nahrála bych si do ní všechny možné knihy, které jsem porůznu postahovala z internetu, a konečně bych je přečetla. A nebo bych ji položila na tu hromadu skutečných knih v nočním stolku, které jsem nutně musela do své domácí knihovničky zakoupit... :) Miluju knihy, jen poslední dobou nemám náladu či energii si číst... a když už, tak jen něco obsahově a objemově nenáročného. Francouzi to prý mají jinak. Na českém serveru  livres.cz  jsem četla, že Francouzi milují romány - a čím tlustší, tím prý lépe. Povídka není Francouzi vyhledávaným literárním žánrem a povídkové knihy zůstávají ve francouzských knihkupectvích často dlouho ležet... Přesto jsem v seznamu deseti nejprodávanějších frankofonních spisovatelů současnosti  - hledala jsem takového francouzského Viewegha, rozumějte :))) - objevila autorku, která debutovala právě s útlou sbírkou povídek. Anna Gavalda . Jak jsem si tak o jejích knížkách četla, tak mi něco z její...

Byla jsem na koncertu, na tom, na který jsem se se těšila zatím ze všech nejvíc a na ten jediný jsem si zapomněla vzít foťák... :( A tak mám fotku Petera Lipy, jehož hudební projev velmi nadchl mého muže a mě oslovil pouze stále velmi symbolickou skladbou Kúsoček páperia , fotku Doroty Barové a Vertigo Quintetu, z jejichž koncertu jsme po druhé písni trochu zbaběle a velmi neslušně utekli, ale nemám žádnou fotku Wotienčinu... Na koncert Wotienke jsem přítele dlouho musela lámat (zvlášť po té minulé zkušenosti s Dorotou), neboť ho děsilo to, že by to mohl být tak trochu šanson, který já miluju a on ho nazývá mňoukáním. K přítelovu štěstí to šansonové bylo jen v náznacích a jinak spíš velice příjemně osobité... pro mě zážitek sezóny a i M. se to nakonec líbilo! Takže je mi fakt líto, že nemám ani jednu fotku... i když co by i ta fotka bylo proti samotnému zážitku?! Co Vám budu líčit. To se musí zažít! A příjemná hudba byla sice podstatnou, ale pouze součástí... atmosféru úžasně dokreslo...