Zažít něco (s)nového!

Ať už budete sedět na gauči a pojídat cukroví při sledování pohádek nebo třeba vyrazíte na nějaký zasněžený svah, vždy vedle sebe mějte toho, koho tam mít chcete! Mějte snové svátky!

Už jsem pomalu začala vymýšlet jméno pro pána od písmene J. Existuje, neřídí autobus a není výrazně starší než já, ale naopak; mohl by být klidně jedinečnej , protože nemá nic společného s těmi před ním, ale na svou chviku slávy si ještě bude muset počkat, protože vám ještě musím převyprávět snad už poslední část storky s barevnějším Romanem; její end jsem čekala už před týdnem, ale nevěděla jsem, jestli ten end třeba náhodou nebude happy ... Že mi s ním bylo hezky , to si možná vzpomínáte (a jsem ráda, holky, že ty mé příběhy ještě sledujete), takže jsem na něj hodně myslela i po dobu jeho nepřítomnosti (nejdříve čerpal dovolenou a teď je zase na neschopence) a byla jsem i tak odvážná, že jsem mu ve zprávě na facebooku naznačila, že mi chybí, ale tehdy se ta konverzace zvrhla úplně jiným směrem, což mě nepotěšilo a vedlo to k tomu, že už jsem moc neměla chuť mu psát... On však asi ano, jen trochu nevěděl, co se mnou, a tak mi občas poslal odkaz na článek nebo video, který jsem někdy...

Zažila jsem včera zvláštní večer. Poklidný podvečer strávený v nečekané společnosti byl následován takovou dávkou emocí, že jsem nespala do půl druhé. Všechno, co se ten večer stalo, mi dlouze do noci běželo hlavou, přemýšlela jsem, zda jsem někde neudělala chybu a co mám dělat do budoucna a jestli se to všechno vůbec stalo... nechápala jsem vůbec nic... občas jsem schopná klást googlu různé otázky, ale kdybych se mu začala svěřovat se vším, čemu jsem nerozuměla, asi by v jednom týdnu spadnul podruhé. Svěřovat se je lepší kamarádkám! I včera tu pro mě moje kamarádka byla. Vyslechla si storku a prožívala dění toho večera se mnou... stejně střídavě nadšená a střídavě nemile překvapená jako já. Strašně mi to v tu chvíli pomohlo; nebýt se svým emocemi sama a svěřit se bez servítků se vším... takhle se poznají kamarádky! Z emocí jsem se nevyspala a plno jich zbylo i na dnešek, chtěla jsem se ještě někomu svěřit. Jenže, když jsem naťukla, že jsem půl noci nespala, před jednou z mých dvou nej...

Píšu si tenhle příběh na pokračování spíš pro sebe, než že bych měla pocit, že by někoho ještě zajímal. Kdo by totiž ani ne tak nade mnou, ale hlavně nad mým vysněným idolem již dávno nezlomil hůl?! Tedy kromě mě. Já totiž jsem furt závislá na těch chvílích kouzelna, které s ním zažívám. Ujíždím na nich, přestože jsem si vědoma toho, že je to jen iluze... že většinu z toho, co říká, nemyslí vůbec vážně... že je mýtoman, na to mě přece upozorňovali možná před třemi, čtyřmi roky... Podobně trapně, ne-li ještě víc, než jak skončil první pokus o rande , dopadl i ten druhý před měsícem . Z toho prvního se vymluvil, napodruhé se dokonce neozval několik dní. Jak to bylo dál? Poté mi jen poslal esemesku, že není úplně v pohodě a nastínil mi, co ho momentálně v životě tíží. Ano, mohl se na to zase jen vymlouvat, ale víc mě v tu chvíli naštvalo, že se neomluvil. A semlelo mě ještě víc následné setkání, kdy byl zase milej a zábavnej a tvářil se, jako by se vůbec nic nestalo... skoro jsem v tu chv...

Vždycky mi přišla za uši přitažená věta "potřebuju zhubnout pět kilo", protože ty, které to říkaly (ne, nebyli to muži!), to buď vůbec nepotřebovaly nebo potřebovaly shodit daleko víc. Do které z těchto kategorií asi patřím, když jsem teď v situaci, že těch pět kilo dolů fakt potřebuju?! Nutně. Ne hned. Stačí do Vánoc. Podotýkám, že před třemi roky jsem měla o padesát kilogramů víc než teď, takže by se těch pět mohlo zdát trochu směšných, ale prostě ještě nejsem s tím, jaké číslo ukazuje váha, a hlavně s tím, jak vypadám, spokojená. Pět kilo bůčku navíc. Vzhledem k tomu, že bych potřebala pomoct i od nevzhledné kůže na břiše, nabízelo by se řešení v podobě plastické operace. Asi bych se za nové břicho nerozmýšlela zaplatit, ale co mě od plastiky jednoznačně odrazuje, je strach z toho zákroku. Takže kůže ať si je, jaká je, ale s těmi pěti kily, samozřejmě že s těmi na břiše, musím zatočit! Prvních čtyřicet kilo šlo dolů téměř samo (jak už jsem tu nejednou psala, jen úpravou jí...

Je to asi tak půl roku zpět, kdy jsem se chystala na rande do Hor , a přestože pak jsem byla zklamaná tak, že jsem se zařekla, že už žádného chlapa balit nebudu, nějak jsem na to zapomněla a udělala jsem to znovu... a chtěla jsem jet znovu do Hor... za stejným chlapem... ono mi s ním totiž v posledních týdnech zase bylo tak hezky! Jediné pozvání, ke kterému se však měl, bylo to k prohlídce autobusu, které jsem odmítla, protože se mi zdálo absurdní. Toužila jsem po něčem víc! A využila jsem první příležitosti, která se mi naskytla. Položila jsem další nevinnou otázku, na které se mi dostalo podobně nadšené odpovědi, jako když jsem se před půl rokem ptala, jestli se mnou půjde lyžovat... Sníh na Horách už sice napadl, ale na lyžování to ještě není. Tentokrát jsem se otázala - asi úplně trapně, ale taková už prostě jsem - jestli můžu přijít na večeři. Ne jen tak, po delší chvíli, co mi líčil, co bude vařit, jak to bude vařit, s čím to bude vařit... svůj obdiv k jeho kuchařským schopnost...

A právě v tu chvíli, kdy už jsem začínala přemýšlet nad tím, že unavovat se dalších šest let pokukováním po krásném Romanovi a trápením se bezvýchodností toho začarovaného kruhu plného emocí, nadějí a následných zklamání už bych možná nemusela, mi ten chlap zase ukázal, proč na něj nemůžu nikdy zapomenout! Byl zase tak okouzlující, že jsem zase podlehla... a dělala přesně to, co chtěl... ale ani on se nebránil tomu, čeho jsem si žádala já... O Velikonocích jsme měli jít lyžovat , z čehož se tehdy trapně vymluvil, ale neomluvil. Další vývoj to tehdy asi mít nemělo a vzhledem k tomu, že nedlouho poté onemocněl, ani mít nemohlo. Čtvrt roku jsme se neviděli. Když pak zase někdy začátkem prázdnin začal jezdit a já zase začala nenápadně vyhledávat ty krátké chvíle našich setkání, už jsem nenacházela to, co dříve. Nebylo tam to kouzlo a být tam ani nemohlo, protože těžko mohl něčím dosáhnout toho, abych byla tak nadšená, jako když jsem si představovala, že spolu budeme sedět na lanovce a urči...