Zažít něco (s)nového!

Sledujete ty pohádky a romantické filmy, které na všech kanálech ve vánočním období běží, že jo? A vhání vám to slzu dojetí do oka? Mě to nikdy nedojímalo, já jsem jen strašně toužila něco podobného prožít... romantickou pohádku... pohádkovou romantiku... s Romanem. Zažila jsem s ním mnoho krásných chvil, některé byly i velmi komické, některé byly tak překvapivé, že by to ani nejlepší americký scénarista nevymyslel. Neviděli jsme se naposledy ten můj poslední den v bývalé práci. Ještě jsme se pak potkali! To, když jsem jela na výlet do Hor; chtěla jsem ho vidět... Když jsem se ocitla v jeho městě, zavolala jsem mu a zeptala jsem se ho, jestli se můžeme vidět. Měl na mě asi čtvrt hodiny mezi spoji, ale já byla šťastná, že ho zase vidím a že je zase milej, že se o mě zajímá, že se stará, že jsem měla zase znovu pocit, jak je to všechno vzájemné, že mě zase objímal, že se ptal, kdy se uvidíme... Jo, znovu jsme si domlouvali, ať si sbalím pyžamko a přijedu. A já zase chtěla! Tak já před ní...

Nemohla jsem jít do nové práce v botách, na kterých je každá tkanička jiná; takže nové polobotky, kožené, černé, docela nudné, 599 Kč. Zatím jsem je neměla na sobě, protože jsem si vystačila s balerínama... Nemohla jsem tam jít ani ve svých obrázkových tričkách, ani v tričkách s nápisy; takže moje po dlouhé době první halenka, tmavě šedivá, s jednorožci - jsem rebelka, ale jednorožce poznáte až po bližším zkoumání, 349 Kč. Na první den byla ideální! Nemohla jsem tam pozdějí jít ani v obrázkové mikině, takže jedna mikina bez obrázků, tmavě šedivá, s kapucí, 280 Kč, a taky nový kardigan, světle šedivý, nudný, ale k šatičkám slušivý, 125 Kč. A tomu nějaké nákupy v sekáči za pár korun (košile, tričko, top a úžasné šatičky na příští léto...) a jsme na ceně necelých 1.400 Kč. Za nové oblečení? Za nový život? Investice minimální, ale vyplatila se? Nabídka této mé nové práce přišla sama. Intenzivní pocit, že musím práci změnit, jsem měla asi před třema rokama a tehdy jsem se o to i snažila, al...

Přestala jsem už všechny ty schůzky, na kterých jsme se s mým bývalým kolegou, krásným Romanem domluvili a které se nekonaly, počítat. Mohla bych, ale nechce s mi. A nechtělo se mi ani kazit si poslední týden té bláznivé iluze, chtěla jsem si ty poslední dvě příležitosti, kdy jsem s ním mohla být, užít! A užila... to, že tu idylku zase narušovaly ty chvíle, kdy jsem byla smutná, že se nestalo nic jiného, je věc jiná, ale dalo se s ní počítat, že? Frekvence mezi všemi těmi domluvenými schůzkami se začala zkracovat, takže za minulý týden jich mohlo být několik, kdyby to chtěl i on! Ale zase o tom všem jen mluvil... ale tak krásně... Když se mi neozval ten předminulý týden , když jsme se domluvili na tom, že přijedu k němu i s pyžamkem a budu tam až do rána, nevěděla jsem, jestli ho chci ještě vidět; ale když nadešel den, kdy on přijel, chtěla jsem aspoň vysvětlení, ne-li omluvu. Vyhledala jsem ho a zeptala jsem se, co se stalo. A on mi řekl, že já jemu nezavolala! Můj argument, že mi slí...

Už se fakt blíží konec mé šílené storky, jak jsem se zamilovala do mýtomana a tolik chtěla věřit všemu, co mi říkal a sliboval, protože jsem jím byla nezdravě okouzlená. Už tohle je možná poslední kapitola. A přitom poslední dva týdny byly pro mě (s)nové! Začalo to "výletem" do Hor a pokračovalo hodinami společně tráveného času; měli jsme tolik plánů, které se mi líbily... ale možná tušíte, stejně jako jsem tušila i já, jak to všechno zase dopadlo... Setkání minulý týden v pondělí klaplo. Ještě aby ne, když jsem si na svého řidiče počkala na autobusové zastávce, kam on přijel ve smluvený čas, protože přece musel dodržet jízdní řád! Necelé dvě hodiny se staral o můj program, ukazoval mi horské vesničky, kudy jsme jeli, vyprávěl mi historky o horalech a hlavně mě nechal nahlédnout do svého světa. To vše svým osobitým způsobem! Ta ochutnávka mě bavila, jen mi bylo možná trochu líto, že za celou tu dobu na mě nic nezkusil. Na otočce autobusu vprostřed lesů jsme se jen otočili a, ...

Pomalu začínám odpočítávat poslední dny, které ještě strávím coby účetní u autobusového dopravce, poslední dny, kdy budu obklopená spoustou mužů ve slušivém stejnokroji, poslední dny v té zvláštní iluzi zájmu mého krásného kolegy. Bohužel už i nesmělý kouzelný Mireček pochopil, že tím, po kterém stále nepochopitelně prahnu, je ukecanej Roman. Přes sedm let se mi líbí, za poslední rok jsme si domluvili několik schůzek, z nichž nakonec nevyšla ani jediná... tedy krom těch v práci na dvoře, dle jízdního řádu o půl dvanácté, kterých bylo za uplynulý měsíc mnoho... Milá setkání, která si užívám, plná milých slov, která vím, že nemám brát vážně. Lichotí mi i jen to, že se mnou někdo tráví svůj čas (já vím, oba jsme v práci), že aspoň někdy někdo říká, co bych chtěla slyšet (vím, nemám mu věřit), a že si vedle někoho konečně zase připadám jako žena (ten pocit mi nikdo nevezme!). Sice jsem trochu smutná, když neplní, co mi slibuje, ale nechci si tím ty poslední týdny kazit, ani tím, jak průhl...

Pan jedinečnej se oženil, ještě než na něj nadešla ta správná doba u mě. Ani samostatnej článek na blogu neměl... No, jeho smůla! Už je tu pan kouzelnej! Asi jste ho zrovna teď nečekaly, vzhledem k tomu, že ještě nedávno jsem vzdychala nad panem barevnějším . Jenže nadšené vzdychání velmi rychle zase nahradily posmutnělé povzdechy. Neudělal, co slíbil; už zase. A, jak mi to bylo líto, přestala jsem ho po dvou týdnech intenzivních schůzek na dvoře vyhledávat. Náhodně jsme se potkali již několikrát, ale on nic neudělal, abychom si byli blíž, nikdy nepřišel za mnou třeba se jen zeptat, jak se mám, přestože ještě před týdnem jsem mu dovolila jakoukoliv důvěrnost a on se vždy, když jsme se loučili, ujišťoval, že se uvidíme. Pravděpodobně se v době, po kterou u společného zaměstnavatele ještě setrvám, uvidíme... a určitě kvůli němu budu ještě vzdychat. S ním asi ne. Teď však vzdychám za panem kouzelným! Kouzelnej je už pěknou řádku let, teda určitě už od narození, ale já ho vnímám jako kouz...