Zažít něco (s)nového!

Tenhle nápad s putovními #kamínky mě nadchnul! Pozvánku do facebookové skupiny, kde se nalezené a do světa vypuštěné #kamínky sdílejí, jsem dostala v době, kdy se v Česku začal pomalu, ale jistě šířit koronavirus; hned jsem první tři #kamínky namalovala, ale zrovna nebylo moc příležitostí, jak je do světa vyslat... ... ty nastaly až v době rozvolňování! A to už jsem na výletech do přírody začala i první #kamínky nacházet!  Princip je jednoduchý. Malujete #kamínky, zanecháváte je na veřejně přístupných místech pro náhodné nálezce a sami se těšíte z (ne)čekaných nálezů. Na kamínek můžete narazit prakticky kdekoliv. Svůj první, ten fialový "all you need is LOVE <3", jsem nalezla na vyhlídce při turistické stezce. A svůj první do světa poslaný jsem položila na oranžovou poštovní schránku. S přibývajícími nálezy jsem se pro myšlenku nadchla ještě víc. Jen po předchozí zkušenosti, jak těžké bylo zbavit se výtvorů, které jsem se snažila mít vymazlené, jsem se rozhodla pro to tvoř...

Datum: 16.08.20 Budíček: 02:03 Čas setkání: 02:30 Počet km vozem: 27 Čas zahájení výstupu: 03:08 Počet km pěšky: 6 Dosažení vrcholu: 05:01  Východ slunce: 05:43 Dojmy:  nekonečno

Tady je. Nový starý blog. Už dlouho přemýšlím nad napsáním jednoho článku... Bude. Výhledově. Bez Tebe by už určitě nebyl. Bez Tebe bych se za měsíc, za dva možná podívala na blog.cz a zjistila bych, že všechny mé (ne)důležité vzpomínky jsou pryč. A znovu by se mi asi začínat nechtělo... Teď tady jsou. Jen díky Tobě! Zatím jsou zápisky takové rozespalé, neučesané, no, snad nemají na bradě zaschlou slinu... Umyjeme se, učešeme a budeme se usmívat na ten proslední dobou prapodivný svět a hledat v (ne)všedních dnech (ne)malé radosti! Za záchranu blogu náleží Ti odměna. Je to příliš troufalé pozvat Tě na něco dobrého? Až pojedeš do Krkonoš nebo někam poblíž nebo i dál (auto, které se jmenovalo Leštěna, už nemám, ale něco, co jezdí ano)... co? Gábi si zaslouží něco většího, ale je tu někdo další, kdo by se mnou šel někde pod Horama třeba na zmrzlinu?

Možná by to mohl být pan L (poslední v mé abecedě je před více než dvěmi roky pan Kouzelnej )... ale má to takový malý (ne)významný háček... byť se celkem pravidelně vídáme, mluvili jsme spolu jen velmi krátce dvakrát či třikrát... za desetiletí... :D To by mi možná v tom se (ne)konečně zamilovat vůbec nevadilo, ale když on se mi asi ani nelíbí, jen je (ne)skutečně milej... Ano, to jde být milý beze slov! Pracovali jsme spolu v jedné firmě. Já jako účetní, on jako řidič autobusu, v práci jsme se nepotkávali, jen jsem párkrát nastoupila do autobusu, který on řídil a který jel směrem, kterým jsem potřebovala... pak tam on možná chvíli ani nepracoval a teď už tam zase nepracuju já. Vídáme se v ty všední dny, kdy z práce jedu rovnou domů, ne s ním autobusem, autem; před půl čtvrtou jsem skoro doma a on před půl čtvrtou jezdí dle jízdního řádu autobusem v protisměru. Vždy mi zamává a já na to každý ten den čekám a těším se. Není to jen ledabylé pozvednutí ruky, mává. Občas se mnou i laškuje...

Vždy pro mě práce byla jen něco, kam chodit musím, abych měla na čokoládu, ale poslední dobou cítím, že se to změnilo. Práce mě baví, ale tak tomu většinou bylo i v minulosti, teď se mi navíc zdá, že do práce chodím ráda, což se mi v minulosti taky dělo, ale mělo to většinou jiný důvod, než ta práce samotná. Na předchozím pracovišti to byl chlap... několik chlapů v průběhu těch let, co jsem tam pracovala, na které jsem se těšívala. A teď je v tom vlastně taky chlap... Tentokrát je to ale jiné. Tenhle chlap mi tu práci dal, tenhle chlap mě za tu práci platí, tenhle chlap mě za tu práci chválí. Šéf. Ne, nezamilovala jsem se! Aspoň myslím... Ale prostě si ten způsob jeho chování k zaměstnancům nechám líbit. Ať už mi říká "sýkorko", ať už mě přesvědčuje, že je rád, že mě má, ať už mě hladí po ramínku, ať už vedle sebe nad doklady stojíme ne velmi blízko, ale bez i jen mimimální mezery mezi námi, nevadí mi nic z toho. Spíš naopak, ta mužná blízkost mi skýtá pocit bezpečí. Ale fa...

Tohle je moje cesta z práce.     Taková asi desetikilometrová procházka údolím. Ne, nechodím pěšky denně; ale na jaře jsem se rozhodla, že budu chodit jednou týdně, protože pěší turistika je jeden z mála druhů fyzické aktivity, do kterého se nemusím příliš nutit. A předsevzetí plním a skutečně jednou týdně jdu z práce pěšky... Část mé cesty z práce má i jméno. Riegrova stezka. Vede po lávce nad řekou...   ... i tunelem.   Sem tam něco roste...   ... a s postupujícím jarem se to tu pěkně zelená!   A když se chci posedět, jsou cestou i lavičky, třeba tahle na vyhlídce nad řekou.   Vzpomínáte na první fotku? Jak vidno, už pár týdnů chodím!   A příští týden půjdu zas!

Mám novou sukni! Mám novou sukni! Tralala tralala tralalalalaaaaa... Ta radost není způsobená jen tím, jak pěkná je, ale že jsem si ji sama ušila; takže mám originální sukni jakou nikdo ne! S jednorožci! :) Sluší jí to s kámoškama, že? Když chcete fakt originální sukni, v oděvním řetězci ji nekoupíte! Dají se koupit na designových trzích nebo na fleru nebo v menších e-shopech, moje oblíbená značka má i kamenné obchody, ale nějaké korunky to stojí. A já moc neumím utrácet prachy za hadry... takže nezbývalo než koupit látku a vytáhnout dávno zaprášený šicí stroj! Vzhledem k tomu, že se blíží léto, chtěla jsem nějakou světlou, ve které vyniknou opálené nohy, a takovou nějakou "něžnou". Tahle látka s jednorožci předčila mé představy! Ano, jsem trochu infantilní... :D ... ale ta látka je úplně boží! Jednorožčí roh se ztrácí v záplavě růžových a fialkových kvítků, a jednorožce si všimnete, až když začnete přemýšlet nad "tím černým"; to jsou přivřená jednorožčí víčka, za ...