Zažít něco (s)nového!

Omylem odjedeš s jeho kapesním nožíkem. Omluvíš se. Přemýšlíš i nad laškovnou zprávou, že si ještě rozmyslíš, co budeš za jeho navrácení chtít... to by ses před sedmi roky vůbec nerozpakovala napsat! Teď jsi tak zlomená, že si jen dovolíš vtípek ohledně výkupného v neoznačenejch bankovkách... Nepobavil ho, ale zdá se to být v pohodě, že nožík vrátíš, až se uvidíte, ale kdybys chtěla, můžeš ho poslat pépéelkou nebo přivézt, až pojedeš z výletu domů (ne, není to při cestě!). Zcela jasně dáš najevo, co si myslíš: "Kdybys řekl, že chceš vidět mě, tak přijedu, kvůli nožíku nepojedu." Jako žena nejsi asi schopná domyslet, co znamená nůž pro muže, takže nerozumíš hovoru po pár dnech, který začíná tím, že na víkend pracovně odjíždí, tónem jakože je mu to líto... Je mu líto, že se neuvidíte, jak jste si slibovali? ptáš se sama sebe, zatímco navenek nemáš žádnou emoci a vyčkáváš... Nožík! Jestli mu ho posleš poštou, když teda pojede pryč. Máš to k němu půl hodinu cesty, ale taky ten ča

Já tomu říkám rande, i když to nakonec je jen venčení psa buď kamarádem a kamarádkou nebo partnery po patnácti letech vztahu a nebo starým chlapem, který jde s mladší ženou, nikdo neví proč... Já to nevím!!! Měli jsme se s Romanem vidět už minulý víkend, ale zrušila jsem to já. Už půl roku jsme spolu průběžně v relativně nekonfliktním kontaktu, trvá to už tak dlouho, že jsem si jeho telefonní číslo neváhala v novém autě přidat na rychlou volbu! Našim večerním hovorům po telefonu většinou nechybí humory, ani náznaky zvláštního kouzla, které mě dělá šťastnou... On  najednou umí bejt milej a pozornej, má starost o to, jak se mi hojí modřina způsobená jeho vlkem, chválí ten koláč, který jsem mu upekla, a zajímá se, jak mi je, když jsem předtím řekla, že jsem nějaká nemocná a nepřijedu... navíc je ještě zábavnej, ale i chytrej a mám pocit, že mě dokáže zajímavými informacemi obohatit... ... a proto chci být s ním! Plánujeme si, jak strávíme jednu z letošních posledních pěkných sobot, protož

Slzy mi tekly, když jsme se ráno domluvili, že se fakt uvidíme, i když zase nebyl ok. Uřvaná jsem z Hor odjížděla. Možná PMS, možná další zklamání. Přesto mi hodně zatrnulo, když mi pak večer řekl: "Za všechno ti děkuju, ale uvědomil jsem si dneska jednu věc..." Uplynuly zase dlouhé tři týdny, co jsme se neviděli. Jeden víkend byla pouť, kam toužím být pozvána již celé roky (teď už vím, že bysme si pouťového veselí stejně neužívali, i kdyby na mě ten víkend zrovna vyšel ); nemohla jsem přijet, protože prý přijedou děti a mamince rodinná návštěva, ale my dva si prý pouť uděláme o týden později, že udělá řízky a bramborový salát. Nechci řízky, chci jeho. V tom dalším týdnu už mě začíná připravovat na to, že to nevyjde, protože asi pojede stěhovat syna... a tak to dopadne, v sobotu večer mi líčí, jak tam jel a co všechno stěhovali a jak mladej bydlí... a že ty řízky dáme příští víkend. Nechci řízky, chci jeho... ... i když se pak před tím dalším víkendem ptám, jak je kluk v nové

Skoro jsem se rozbrečela cestou tam, na tajňačku si utírala slzy už tam a regulérně brečela, když jsem odjížděla, ale jen do okamžiku, než mi zavolal a za všechno se zase omlouval... rande, vole! Přes čtrnáct dní jsem s ním nemluvila a pak se jeden večer ozval a domluvili jsme si společné páteční odpoledne. Vylíčil mi ho v barvách a já se tolik těšila, protože po telefonu jsme se skvěle bavili víc než tři hodiny... "Zavolám ti a domluvíme se." Nezavolal. OK, umím to taky. Před polednem ho budím... není mu dobře; ať klidně přijedu, ale ať nic moc nečekám. To předem avizované nic moc mě teda trochu rozhodilo, ještě než jsme se viděli. Absence vřelého přivítání nepřekvapila, ale stejně zamrzela, protože moje fantazie to od předešlého večera celé viděla úplně jinak. A jeho nálada vskutku nepředznamenávala úplně příjemné odpoledne... S tím, že budu řídit, jsem souhlasila jen za podmínky, že s tím následně nebude mít problém. Jenže měl, všechno jsem zase dělala blbě - rozjížděla se

Slíbil mi setkání a slíbil, že se ozve; a vlastně to i splnil. Jen to tedy zase všechno bylo jinak... a mně je z toho zase smutno; jen si pořád myslím, že jsem "s ním" smutná méně, než bez něj... takhle pořád mám aspoň tu minimální naději, že nebudu pořád jen sama... ... i když jsem celé tohle léto zase sama byla. A i ta blbá zmrzlina s vaječňákem (ať už a nebo právě proto, že je to záminka pro cokoliv) je prostě nad mé možnosti. Neurčitě mi sliboval mimo jiné středu, přesto mě to překvapilo, když dopoledne volal; navíc se vlastně chystal splnit jeden z mých přízemních snů, že se za mnou staví v práci, když jel zrovna kolem. Potěšilo mě to gesto samo o sobě, těšilo mě vidět jeho - ani neumím popsat slovy, v čem to jeho kouzlo tkví, zda to dělají jeho oči nebo jeho energie či je to prostá chemie, ale vždycky mě to dostane. A v reakci na to chci i nějaké fyzické důkazy, že je to realita... úplně jednoduše řečeno: strašně moc jsem chtěla, aby mě aspoň letmo objal. Ale vůbec k ni

bylo třetí druhé rande, byli jsme spolu nadále v kontaktu, tak mu posílám nějaké fotky, jako bych to udělala, kdybych s někým měla jakýkoliv bližší vztah Nemohl se mi ozvat skoro dva týdny (!), protože si zapomněl věci včetně telefonu v Praze. Asi tam někdo sjížděl jeho facebook vzhledem k tomu, kolikrát jsem ho viděla online... Zavolal, až když jsem mu poslala přání k svátku. A vše bylo zase sluncem zalité: jeho věčně historky, humory a neurčité sliby... respektuju to a nechávám to dál nenuceně plynout, posílám mu vtip, co mě pobavil, a pak i nějakou mou osobitou myšlenku doplněnou výcvakem z mobilu V reakci na to se mě snažil pobavit vtipem, který mě urazil. V reakci na to mě urazil a zase se snažil to obrátit ve vtip. Hmmm. Jako většinu hovorů se loučí s tím, že se mi za chvíli ještě ozve... pár dní se zase nic neděje; že tu jsem, dávám najevo dalším asi rádoby zábavným obrázkem, byť bych tolik chtěla, aby dostál svým slibům a byl trochu aktivní on Aspoň následuje nějaká reakce! Dr