Kdyby anděl věděl...

Před rokem jsem si říkala, že už ho nikdy neuvidím... Muži nestárnou, tedy alespoň andělé rozhodně ne... Jednou jsem si něco moc přála a ono se to splnilo... Kdybych bývala věděla, že se s ním uvidím, umeju si alespoň vlasy... Na to, že mu bude padesát, vypadá sakra dobře... Láska na první pohled se může opakovat... Osudový chlap bývá asi jen jeden! Jak mě kdy mohl zajímat jakýsi Roman nebo Milan... Alespoň týden se nebudu mít ruku, protože jsem si jí potřásla s rukou pana anděla... Tomu neuvěříte...

VŮBEC NEVÍM JAK ZAČÍT!!! :)))

---

On už celý ten pátek byl takový zvláštní, ale ničemu jsem nepřikládala významnou důležitost. Těšila jsem se na výlet, na koncert Wotienke a někde v koutku duše jsem doufala, že když už se do toho vzdáleného velkého okresního města vydám, povede se mi tam zahlédnout toho, o němž jsem za uplynulý rok jen sbírala sporadické zprávičky...

Z práce jsem odešla, jak jen to bylo možné. Den byl jako malovaný, na nebi jen sem tam mráček a jinak sluníčko. Cesta do vzdáleného velkého okresního města krásně ubíhala a, jak nám to s mužem jde jen v autě, hezky jsme si povídali. Řeč přišla i na pana anděla. Od té doby, co M. zjistil, kde dělá, mě hecoval k tomu, že se tam pojedeme kouknout. Až do dneška jsem neměla dost odvahy a odhodlání i jen k tomu do vzdáleného velkého okresního města jet. A najednou přišlo takové odhodlání, že jsem si i zjistila, kudy se jde v tom městě na autobusové nádraží! Když jsem mému muži ten směr ukazovala, říkal mi jen, že stejně mám jen pramalou šanci, že pana anděla uvidím...

Takhle mi brát iluze!

Zaparkovali jsme a šli jsme se podívat do centra. Vyfotila jsem pár fotek, nic zvláštního, dala jsem si kebab, byli jsme na poště a v oblíbené Batavii a tím jsme možnosti centra města asi vyčerpali. Jdeme na ten autobusák? Nejdeme na ten autobusák? Musela jsem říct, že jdeme, abych nebyla za sraba. To, že jsem kalkulovala s tou malou pravděpodobností, že by tam pan anděl zrovna byl, jsem mu však neříkala a odvážně jsem nabrala správný směr...

Zajímavá byla už ta cesta. Ohlížela jsem se za každým autobusem, který zrovna jel kolem. Nenápadně... :)))

S nebývalou odvahou jsem se vrhla i do podchodu, který na nádraží vedl. M. z podchodu ani trochu nejásal, ale následoval mě. Když jsme vyšli ven a viděla jsem všechny ty autobusy a sem tam nějakého řidiče a jinak liduprázdno, odvaha mě přešla a pro změnu já jsem musela následovat M. Když jsme prošli asi polovinu odjezdových stání, začala jsem nervózně protestovat. Ty prostory mi ani trochu nepřidávaly na klidu. Jenže M. prostě řekl, že to ještě obejdem a já nechtěla být za sraba, tak dál pokukuju po všech busech...

Zahlédla jsem povědomou siluetu za volantem jedné sorky, ale nechtěla jsem věřit vlastním očím. Podívala jsem se znovu a lépe. Byl to on!!! A už si nás také všiml... hned mával a zvedal se zpoza volantu... vlastně ani nebylo vyhnutí nejít se s ním pozdravit. Což nejenže by mi neodpustil M., ale neodpustila bych si to ani já!

M. nasadil výraz radostně překvapený, já ten svůj radostně nesmělý s přiblblým úsměvem a už jsme si všichni říkali dobrý den a pan anděl nám chtěl evidentně být nějak nápomocen, protože se hned ptal, jestli hledáme naše nástupiště... :)

Kdyby on věděl, že tam hledáme jeho!!! :)))

M. mu však pohotově sdělil první věc, která ho napadla... že prý jsme se přišli podívat na plničku CNG... vzhledem k inteligenci pána andělově předpokládám, že mu to nesežral... ale co si o skutečném důvodu našeho bytí na autobusovém nádraží myslel, netuším...

No, a ten chlap, on snad vypadá čím dál tím líp! Vypadal skvěle! Nemohla jsem se vynadívat a přitom teď mám pocit, že jsem si ho neprohlídla tak důkladně, jak bych měla... měl světle modrou košili jako obvykle a nedbale uvázanou kravatu jako obvykle... a tak krásný úsměv, jaký jsem u něj hodně dlouho neviděla, a něhu v očích, na kterou už jsem dávno také zapomněla... zdál se mi v pohodě. V té pohodě, kterou jsem na něm svého času strašně obdivovala a která mu před rokem, než jsem ho přestala vídat, asi vzhledem k nejednoduché osobní situaci chyběla.

Měla jsem pocit, že nás ten chlap snad i rád viděl. Už jen z toho, že se k nám hned hlásil... a jak se krásně usmíval... a vůbec... :))) Něco málo jsme se o něm dozvěděli, některé informace, které jsme v průběhu roku měli, se dementovaly. A přestože vypadal tak neskutečně pohodově, asi to profesně tak bezproblémové není... shání jinou práci a odtušila jsem, že na příští týden má sjednanou schůzku s naší personalistkou.....

Podávali jsme si ruku, když jsem se zdravili, podávali jsme si ruku, když jsme se asi po dvou nebo třech minutách zase loučili. Přála jsem mu ještě, ať se mu povede sehnat nějakou tu práci... no, a dál nevím... všechny ty pocity, které jsem měla, když jsem se na něj přiblble usmívala, prostě nejdou dohromady s tím, abych si toho pamatovala víc... krom toho, že vypadal fakt strašně dobře!!! Sice se snažím přistupovat k tomu realisticky, ale hlavu mám zamotanou pořádně! :)))

M. vědoma si mého stavu na mě dával pozor; dohlížel, abych nevstupovala na přechod, když jedou auta, a tak. Rozhodně si zaslouží, abych chvíli básnila i o něm!!! :))) Však který jiný muž by natolik sdílel podobného koníčka své slečny, že?

Ovšem i na něm bylo vidět, že ho to setkání potěšilo.

Ovšem ne víc než mě!!! :)))

A přitom to byla taková náhoda. Trošku jsme jí sice pomohli tím, že jsem vykročili k místu občasného setrvávání pana anděla, ale klidně tam také vůbec být nemusel... a on tam byl!

Neskutečné!!! :)))

Dalším bodem dne měl být koncert, z kterého však sešlo. Kytarista měl minimálně hodinu a půl zpoždění a M. představa tak dlouhého čekání natolik rozladila, že bylo na místě vymyslet nějaký náhradní program. Místo koncertu byl night shopping... koupila jsem si ve výprodeji růžové brýle... jako bych já snad něco podobného potřebovala!!! ;)

Ani mi toho koncertu nebylo až tak moc líto. Stejně tomu předcházelo něco, co by ten Wotienčin koncert, ať je jakkoliv skvělá, spolehlivě převýšilo. Něco, v co jsem vůbec nedoufala, že by se mohlo stát...

A ono se to stalo.