Jak vzít slečně Lence její sny v pouhé půlhodině

• buďte pohledný muž přibližně o patnáct let starší než slečna Lenka a mějte okouzlující úsměv, kterým nešetřete, když nesmělou, takřka asociální slečnu Lenku potkáte, buďte milý a alespoň trochu si jí všímejte, ale jednoho dne (například po čtyřech a půl rocích) tu hru ukončete nebo naopak velmi přehrávejte, prostě chovejte se pro slečnu Lenku zcela nepochopitelně a jinak než doposud

  ---

• nevoňte
• vyprávějte slečně Lence, že se spoustu let nestýkáte s dcerou, protože je po mamince a po babičce a, protože promiskuita je dědičná, štetky jsou všechny tři, a že než jí finančně přispět na studijní cestu, pojedete raději někam sám
• nechte slečnu Lenku přečíst si SMS zprávy, které si se svou dcerou vyměňujete a ve kterých nepíšete dceři věci popravdě
• plynule na to navažte vyprávěním o množství alkoholu zkonzumovaném, zatímco na Vánoce očekáváte svého syna
• říkejte tolik nepravd, že se v nich sami ztrácíte, a poznámky slečny Lenky o tom, že je něco jinak, přecházejte
• přecházejte cokoliv, co chce slečna Lenka říct, vůbec se o ní nezajímejte a vůbec na nic se jí neptejte a nedejte jí ani moc prostoru k tomu, aby vám souvisle pověděla víc než dvě věty nebo jen trochu naznačila, o čem po večerech sní, že vám řekne (za to vám nakonec slečna Lenka v duchu poděkuje)
• vyličte slečně Lence svůj staromládenecký život tak barvitě, že vás možná bude litovat, ale spíš jí začnete děsit (ne tím životem, ale těmi řečmi); začněte třeba štedrovečerní večeří v podobě rohlíků s taveňákem, pokračujte přes jediný rendlík, který používáte například k ohřívání leča, a nebo se jí snažte namluvit, že perete bílé košile s tmavě modrými svetry
• po chvíli zkuste slečně Lence tvrdit, že ty bílé košile vám pere maminka
• vydržte mluvit tak dlouho, dokud vás bude schopná vydržet poslouchat slečna Lenka nebo váš monolog nepřeruší někdo jiný
• nepopřejte slečně Lence do nového roku a ani jí neřekněte nic milého, když se s ní loučíte

Jak prosté, že? Kdybych se od toho všeho alespoň uměla odstřihnout; ale to neumím... Však jak dlouho mi trvalo zapomenout na pana anděla?! Na pana anděla, který mi ze života zmizel! Myslím, že jsem ho z hlavy definitivně pustila, až když mě loni znovu okouzlil Roman. Ten Roman, o kterém jsem si už před více než čtyřmi roky myslela, že je to sebestřednej hajzlík. A měla jsem v tom docela jasno třeba i koncem loňského léta...

... ale pořád jsem tu myšlenku zaplašovala. A je to tu znovu! :(

K vysvětlení však stačí pouhá dvě slova: mýtoman a erotomanka. Stará známá slova. On by se zfleku mohl účastnit mistrovství světa v prezentaci smyšlenek, ale zlatou jistou nemá, neboť mé střízlivé já mu to nežere, ale ta erotomanka s tou svou utkvělou představu, že ji její idol miluje, by tomu všemu tak moc věřit chtěla.

Nevím, co očekával za reakci na všechna ta sdělení. Měla jsem ho litovat?

Dosáhl jen toho, že jsem jím zase zklamaná a smutná; v pátek snad ještě smutnější, než v pondělí, kdy se to celé odehrálo. Měla jsem tak krásný sen a teď vůbec nevím, jak dál. Erotomanky se svých "snů" (pro ně to nejsou pouhé sny!) jen tak nevzdávají... ale třeba nejsem až tak moc erotomanka...