Terapie psaním
Asi nejsem jasnovidka, když dokážu přesně odhadnout, co teď děláte. Čtete. Čtete, co jsem napsala. Vy čtete, já píšu. Psát jsem se naučila asi jako všichni krátce poté, co mi bylo šest. Ve psaní jsem nikterak nevynikala, spíš naopak, ze psaní jsem měla trojku; o pár let později ze psaní na stroji jsem měla dokonce dostatečnou. Sice ne dokonale, ale techniku psaní rukou i všema deseti na klávesnici jsem zvládla. Ani nevím, co bych dělala, kdyby ne. Píšu pořád. V práci maily, po práci soukromé maily a tenhle blog a hlavně, kdykoliv a kdekoliv, píšu, když si chci něco zaznamenat (zážitky, pocity) nebo když se chci z něčeho "vypsat". Je to taková terapie psaním.
Chcete ukázku? Naposledy, ve středu jsem si napsala:
"Něhu v očích, úsměv na jeho tváři nebo ani to ne. Jen jeho. Tolik jsem toužila po krátkém setkání nebo alespoň zamávání. Ale nedočkala jsem se ničeho. Jen jsem ho viděla z okna, jak odjížděl z areálu… a on za volantem autobusu, v tom svém véčkovém svetru, pod kterým má bílou košili, kterou mu pere bůhvíkdo, a různé variace vázání kravaty (dnes zase snad až moc hezky!), je pro mě neodolatelnej… sexy… takže mi bylo líto, že zase odjíždí, aniž bychom se jen na krátkou chvíli viděli.
Čím víc se mi ho nedostává, tím víc ho zase budu chtít…"
Ano, neustále řeším svůj život a sné (ne)naplněné sny. To, jak jimi mám ovládanou mysl, je snad až chorobné. Abych to ventilovala, píšu, píšu a zase píšu...
Ne, že by se tím něco vyřešilo, ale pomáhá to tříbit myšlenky, uklidňuje mě to a vzhledem k tomu, že mám převážnou většinu mých zápisků zachovanou, ať už ve formě spousty popsaných sešitů nebo třinácti megabajtů dat, mohu se k nim kdykoliv vrátit a milé vzpomínky si znovu připomenout, občas i žasnout nebo se nostalgicky dojímat nad tím, co jsem prožívala.
Mnohokrát mi to dávno minulé okamžiky připomene lépe než fotky...
Komentáře
Okomentovat