Zažít něco (s)nového!

Rozhodla jsem se (po kolikáte už?), že tentokrát počkám, až se mi ozve on, že já už ho vyhledávat nebudu… Ale kolikrát už jsem toto nedodržela? Na druhou stranu vztah s ním mi nepřinesl nic dobrého… jo, trochu lásky a zamilovanosti a poblázněnosti a hezkých snů… ale co peněz už jsem s ním propsala a protelefonovala… a co hádek jsem kvůli němu měla s Martinem… Já jsem ho opravdu milovala a kdyby se trochu snažil, tak je tomu pořád… ale takhle mám pocit, že ho vůbec, ale vůbec nezajímám, a že jsem to já, kdo je tak moc zainteresován do našeho vztahu… a už mě to nebaví, přestože mě pořád bolí, že to má takovýto vývoj… doufala jsem v něco víc……………… Kus Saidovy čokolády už mám v břiše… byla docela dobrá, na rozdíl od toho člověka, který mi ji daroval :/ Vlastně mi nic neudělal… nic krom toho, že všechno to nic se ve mně tak nahromadilo, že už jsem nemohla dál pokračovat… Vymazala jsem všechny jeho SMS, které jsem v telefonu měla, pak jsem i vymazala jeho číslo ze seznamu, jen z hlavy zatím ...

Opět se mě ptal, kdy přijedu... Kolikrát už jsem mu říkala, že na to teď nemám peníze? Napadla mě revoluční myšlenka, že třeba můžeme zažádat o vízum pro něj. Hned jsem mu napsala, jestli by nechtěl - spíš testovací otázka, protože já moc dobře vím, že pokud nebude mým manželem, že vízum nedostane… rozhodně jsem zvědavá na to, co mi poví teď. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila jeho JE SUIS DAC… a od té doby jsem z toho hotová, to jsem si zavařila… takovou odpověď jsem nečekala… jako odpověď na testovací otázku velmi dobré, pokud tedy k této hře nepřistupuje stejně jako já… Dnes jsem si uvědomila, že to, co mezi námi je, je hra… On přehrává - o tom jsem se přesvědčila při tom, co se stalo, když byla Lenka s Lenkou u něj v hotelu. A já také přehrávám, ne vše, co mu říkám, je pravda. Horší je to v tom, že je to hra s city… a já už se v tom přestávám orientovat. Nevím, kde je pravda, co se týče mě… a už vůbec ne, co se týče jeho… nevím, jestli mu skutečně tak moc chybím, že bych chtěl je...

Velká láska pro život a až do smrti nevydržela ani do konce roku… Přání k novému roku se od něj asi nedočkám… a vysvětlení toho, co se stalo asi taky ne… nikdy… Nikdy se nedozvím, co si on myslí o tom, co se stalo… nikdy neuzná, že udělal něco moc ošklivého, za co by se mi měl omlouvat… a ne se chovat po třech dnech mého doprošování jako že se nic neděje a nestalo… Já nejsem schopná mu psát SMS ve stejném duchu jako předtím… pro něj žádný problém… Moje sestra se mi diví, že mu ještě vůbec píšu… vlastně se tomu sama taky divím, když dlouze přemýšlím, co mu vůbec napsat… *** Dnes se o mě zase zajímá… To, že na něj prostě nemůžu zapomenout, nikdo nechápe. Když já prostě chci věřit tomu, že se změnil a že alespoň kousek pravdy v tom, co mi říká, je… Včera mi všechno tak hezky vysvětloval, na každou otázku mi odpověděl… *** Dneska se na mě Said zase rozlobil :( Ale já si za to můžu sama… když problém je v tom, že já od něj chci něco jiného, než on mi dává… chci, aby se o mě víc zajímal, aby...

Ráno jsem si na internetu přečetla vzkaz od Lenky z Djerby, která mi slíbila, že se tam na Saida podívá… Myslím, že se Said spíš podíval na ní… asi ho nemusela dlouho hledat… cituji: "V Ksaru je Said jediným číšníkem, který se Lenku a její kamarádku - taky Lenku - pokouší sbalit. To se prý přitom chovají velmi odtažitě a nepřístupně. Ptal se na jejich jména, a když mu řekly, že jsou obě Lenky, tak říkal, že jsou v ČR samé Lenky. Ptaly se, jestli už nějakou zná, o on prý, že ne. Taky se ptaly, jestli má v ČR nějakou přítelkyni, a na to taky řekl, že ne, že je sám. Lenky přítel Saida prý zná a tvrdí o něm, že to není dobrý člověk. Taky prý jim slíbil dnes přinést nějakou čokoládu..." Úžasné zprávy… Nevěděla jsem, komu dřív psát, jestli Lence nebo Saidovi… vybrala jsem si svého domnělého přítele: "Je pravda, že neznáš žádnou Lenku z Česka? Řekl jsi to dvou holkám v hotelu? Hodně se Ti líbí? Můžeš mi k tomu něco říct? Věřila jsem Ti a teď nevím, co si o Tobě mám myslet......

Ráno jsem si říkala, že to nebudu já, kdo mu hnedka zase napíše, ale nevydržela jsem to… napsala jsem mu, že už jsou to čtyři týdny a že ho celé čtyři týdny miluju, že mi chybí a že na něj myslím… a že se mi ty čtyři týdny zdají jako věčnost… Taky jsem si říkala, že v žádném případě se dnes nebudu znepokojovat… moc dlouho mi to nevydrželo, když mi nepsal a nepsal a nepsal. Kdykoliv přišla SMS, ještě než jsem ji otevřela, vždy jsem si řekla, že není od Saida, že mi píše někdo jiný, ale stejně jsem tajně doufala, že bude od něj… nebyla… ani jedna… Byla jsem na chatu… hledala jsem útěchu u cizího kluka, protože ten můj neměl čas na to si se mnou povídat a tomu bych to stejně nemohla vykládat. Když jsem mu na tom chatu převyprávěla, co mě tíží, tak chtěl vidět mou fotku, poslala jsem mu tu se Saidem a taky jsem se ho hned ptala, jestli se mu Saidův pohled zdál zamilovaný. Řekl mi, že vypadáme zamilovaně oba dva… a že se určitě brzy ozve… Taky v to doufám. *** Tak už je skoro čas jeho večer...

Už je to víc než týden. Zapomněl? Nebo si našel jinou turistku nebo Tunisanku? Den ode dne mi chodí z Afriky méně zpráv. Dnes dokonce ani jedna! A já přemýšlím, co celý den dělá… zda se schází s turistkami ve tři před hotelem a vodí je k sobě domů. Chce se mi brečet, jsem úplně na dně… SMS z Afriky nechodí a Martin je naštvaný. Nejdřív mu nevadilo nic… vyprávění o Saidovi, mé rozzářené oči, ani ty neustále chodící zprávy. Pak mi jednou řekl, že s tím nemůže nic dělat, že jsem se zamilovala do někoho jiného. Ale to pořád nebyl naštvaný. Až v neděli, leželi jsme tu spolu a já jsem se necítila dobře a říkala jsem mu, jak jsem špatná… četla jsem mu SMSky od Saida, ty mé jemu naštěstí ne, na to jsem nenašla odvahu. A pak jsem mu řekla, že jsem byla se Saidem v posteli, a když zjistil, že jsem na sobě neměla nic jiného než kalhoty a že se mě africký sok dotýkal, tak už to asi začalo být dost i na něj. Už se zlobí, je odtažitý a asi sám neví, co se mnou… a já mu vysvětluji, že přes to všechno...

Po příjemné odpoledni s ním byl zase čas jít do práce… vzal se zase modrou proužkovanou košili a navoněl se… já taky - jeho vůní :) a šli jsme. Normálně jezdí taxíkem, ale kvůli mně šel pěšky. Cestou ještě řekl, že mi koupí dárek… vzal mě do ochodu a koupil mi čokoládu Said. Suvenýr pro mě, odnesla jsem si Saida s sebou. Je na to asi velmi pyšný, že má jméno jako čokoláda :) mon prince de chocolat… Slíbil mi, že mě zase večer někam vezme, kam budu chtít, na diskotéku nebo na kafe… ale že k němu domů už ne. Byla jsem s ním opravdu v sedmém nebi. Nechci zapomenout nic z toho, co jsem to odpoledne prožila. Co bych raději zapomněla, byl večer toho dne. Začalo to na večeři… ještě bych pochopila, že se Said choval chladně, profesionálně: «Bonsoir, ça va?» Ale nesnesla jsem výsměch jeho kolegů, ti mi říkali BONSOIR a smáli se mi přitom do očí… Když jsem to chtěla říct Saidovi, tak samozřejmě neměl vůbec čas se mi věnovat. Tak jsem alespoň řekla Rašidovi a jeho kolegovi: «Vous êtes terribles.....