Zažít něco (s)nového!

Když se zamiluješ do mýtomana, tak jsi úplně prdeli. Nemůžeš dělat vůbec nic. Podobně jako když se zamiluješ do anděla ... jenže je to úplně jinej level. Pan anděl nebyl mýtoman. Pan anděl ti nedával tolik naděje. Pan anděl měl melírovou krásku. Pan anděl tě zklamal. Mýtoman vlastně taky. Mnohokrát. Jenže když se zamiluješ do mýtomana, on ti tím, jak je kontaktní, dopřává zažít něco (s)nového: pocit, že nejsi úplnej lúzr. Možná ani nevíš, jestli jsi víc zamilovaná do mýtomana nebo do toho pocitu. A je to jedno, když si nemůžeš pořádně užít ani jednoho... jen se díváš z okna... a strašně chceš být venku, být u něj... a neuděláš to (nebo alespoň ne hned), protože jít tam hned, jakmile téměř po třech týdnech přijede - po třech týdnech od toho okamžiku, kdy jsi ho brala za ruku - je do očí bijící. To nevypadá jako náhoda. Jako náhoda bude třeba vypadat, když tam půjdeš až za chvíli... Když se zamiluješ do kohokoliv, tak jsi úplně v prdeli. Protože ty jsi tak nesmělá, potřebuješ, aby něco u...

večerní lyžování (v případě dobrých sněhových podmínek) čtení všech doma nahromaděných a dosud nepřečtených knih hraní společenských her (jste-li single, onlajnovek) třídění fotografií z léta šití / pletení / háčkování (*co neovládáte, škrtněte) malování či vymalovávání dlouhé něžné milování (jste-li single, určitě si také poradíte!) vzdělávání se v jakékoliv oblasti sepisování pamětí nebo dokonce psaní knihy psaní blogu a vymyšlení seznamů, na které jste se sami neprozřetelně dali kontrolování toho, zda si vás na fb přidal do přátel někdo, o koho stojíte plánování jídelníčků, který ze dvou třetin tří čtvtin nakonec stejně nedodržíte navštěvování přátel, večerních podniků a vánočních besídek vyhazování sněhu před domem a garáží nekonečné snění o tom, který stále ještě onu žádost o přátelství nepřijal

Je to téměř rok, kdy mi bylo líto, že mě nevzal za ruku . A aby mi to nebylo líto ještě další rok nebo třeba mnohem déle, tak jsem ho dnes za ruku vzala sama. Bez přemýšlení, bez varování, před kolegyní... a on se i nadále krásně usmíval... a mně bylo v tu chvíli tak hezky, že jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, zda to není nevhodné, ani nad tím, že máme oba dva partnery, a už vůbec ne nad tím, co si bude myslet kolegyně, a možná bohužel ani o tom, co si bude myslet on. Nedal na sobě znát vůbec nic... Přesto si teď myslím, že jsem to asi přehnala. Na cizí chlapy se nesahá! A když už se na ně sahat musí, tak se plynule na to neberou za ruku!!! A když už je nutné vzít je za ruku, tak se už nikdy nepouští, ku**a!!!!!

Občas se mi stane, že stojím v obchodě u regálu s čokoládami, vyberu si, vezmu si a zase ji vrátím! Ale nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co se může stát, když mám podobnou uvědomělou chvilku. Tu čokoládu si může koupit někdo jiný a pak se můžou dít věci! Koupí ji Petr, když se vrací z práce domů. Naštěstí mu starší dcera připomněla, že mají dnes s manželkou výročí patnácti let od svatby. Vyhne se tak mnoha výčitkám a bude ho čekat pouze jediná: "Jenom čokoláda?" Koupí ji Anna a, když k ní přijedou vnoučata, společně si ji dají. Malé Elišce se barevný obal od čokolády natolik zalíbí, že se rozhodne, že bude obaly od čokolád sbírat. Za dvacet let bude mít největší sbírku v republice. Koupí ji Alena jako malou pozornost pro dcerčinu učitelku. Ta ale čokoládu nejí, tak ji donese zubařce, až půjde na preventivní prohlídku. Preventivně. Zubařka dá čokoládu do skříňky k ostatním čokoládám a mletým kafím; občas něco z toho někomu dá, občas to, co už je prošlé, vyhazuje. Koupí ji Kare...

Poslední záchvěv léta ve střední Evropě jsem si užívala v Německu u Lužických jezer, dokonce i v tom jezeře, ale především to byl víkend na koloběžce... Ano, já sportovně nezaložená, jsem se k tomu nechala ukecat... ale moc přemlouvání k tomu nebylo třeba vzhledem k prezentovanému nadšení z těchto míst! :) Nadšená jsem byla také, ale spíš celkově z víkendu a také z mého sportovního výkonu (krásné nové cyklostezky v rovinatém terénu dělají své), než z míst. Ta se mi zdála až příliš umělá... ... a místy až kýčovitá. Ale celkově to budí letní dovolenkový dojem, takže spokojenost maximální! Příště se nechám přemluvit zase, ale raději až letní záchvěv bude intenzivnější... chtěla bych si užít i té průzračné vody v jezerech! Závěrečná fotka k tématu moc není, ale vyfotit jsem ji musela! ;) Snad jen na podtržení toho, že tam bylo fakt krásně... a že ne vše bylo kýčovité.

Kvůli neutuchajícím myšlenkám na krásného Romana a příliš častému plkání o něm už si občas sama sobě připadám únavná. A nejen únavná, ale i nedospělá a nezdravě snící. Tenhle sen je prostě už příliš dlouhej! Nechci teď hodnotit jeho smysl, protože ten bych si dokázala hájit možná tak dlouho, jak dlouho trvá, ale právě o tu délku jde; jak dlouho by mělo trvat takové to platonické zamilování se, aby už to nebylo vysilující a nesmyslné, ale radostné a osvěžující? Ač jsem to zažila mnohokrát, míru jsem neznala nikdy. Vždycky se to nějak samo časem vyřešilo. Třeba sen o panu andělovi mi ukradla melírová kráska v době, kdy už ten sen asi rok a půl trval. Tou dobou už mě taky trochu unavoval, protože realita neukazovala na jakýkoliv možný vývoj, ale vzdávat jsem se ho nechtěla. A tak to víceméně skončilo tím, že mi ho byla velká část vzata; jeho krásné začátky jsou tak díky tomu konci docela upozaděny. Trvalo to bohužel moc dlouho a nebyl to v mém životě jediný případ. A tak na ty lásky vzpom...

Moje lovestory, která vlastně vůbec žádnou lovestory ve skutečnosti není, je nejdelší snovou lovestory mého života. Uvědomila jsem si to nedávno, když jsem si přemýšlela nad tím, že v létě uplynulo pět let od okamžiku, kdy se mi barevnější Roman na první pohled zalíbil . Pět let! Nebylo to celou dobu tak, že bych na něj na chvíli nemohla zapomenout, občas to bylo takové příležitostné , ale to okouzlení jím tam celou tu dobu někde je. Začátkem léta jsem tu sice hlásala, že už si se sebou nenechám pohrávat , ale já to asi neumím... Brání mi v tom jeho milý úsměv, něžný pohled a to, jak mi říká Lenčí ! Jsou to jen takové maličkosti, ale působí na mě jako návnada. - Snadná kořist; těší mě. - Chtěla bych takových pomíjivých okamžiků víc. Vlastně bych chtěla, aby vůbec nebyly pomíjivé. Třeba taková představa milých lichotek, které by mi šeptal do ucha, zatímco by mě hladil po vlasech... Ale to je jen takový sen! Výplod mé asi choré mysli či příliš bujné fantazie a nebo další příznak mnoha p...