Zažít něco (s)nového!

Kdyby mě zase někdy napadlo, že budu balit chlapy, zakažte mi to! Připomeňte mi, že můj muž ten originální způsob seznámení skousl jen proto, že je asi zlatej; připomeňte mi, jak hloupě jsem se vnucovala panu andělovi, a hlavně, jak jsem chtěla jít s Romanem lyžovat. Byl to tak krásný sen! Ten sen jít s ním lyžovat jsem si ale pokazila otázkou: "Půjdeš se mnou lyžovat?" Romanovo téměř nadšené "Jo." způsobilo, že jsem představu upgradovala o vizi toho, jak on a já jsme na lanovce a jak se držíme za ruce, přestože jsem věděla, že nemám věřit mýtomanovi. Tu silně romantickou představu jsem však nezvládla dostatečně potlačovat; těžko se to dělá, když jste erotomanka... A tak to tam ve mně pořád někde bylo, přestože jsem se racionálně přesvědčovala, že se nic z toho nestane, že nepojedu do Hor, že nebudeme lyžovat, že nebudeme vedle sebe sedět na lanovce a že ten oběd, na který mě pozval, je také jen jedna z pohádek. Naposledy jsem psala, že mu zavolám, že? Zavolala. Jih...

Už před dvěma roky jsem měla tolik nápadů , jak ho balit, ale balit jsem ho nechtěla... chtěla jsem, aby mě konečně někdo tak moc chtěl, aby mě sám balil... no, a nakonec ho zase trapně balím... (ne)nápadné poznámky typu, jak ho ráda vídám... že na něj myslím... spoustu dotyků... a příspěvky na facebooku cílené jen a jen na něj. Naposledy fotky z Hor. Ano, já jela lyžovat do Hor a jemu jsem to předem nenahlásila a nenavštívila ho! Byl dotčen... Stále ještě přestávám chvílemi myslet, když jsem s ním, takže fakt nevím, jak došla řeč na příští víkend, ale byla jsem to já, kdo se zeptal, jestli se mnou půjde lyžovat. On řekl bez jakéhokoliv přemýšlení: "Jo." Nevěřícně jsem se zeptala: "Vážně?" a on mi to potvrdil, že prý to bude prdel... Asi ze mě čišel údiv, překvapení či nepochopení, protože než jsme se včera rozloučili, řekl mi, ať si to do dneška rozmyslím a že se domluvíme. A ono je to to, o čem já už skoro celých šest let sním, že? Takže je jasný, že bych si asi v...

Nakolik jsem si vědoma toho, že storka s krásným Romanem nemá budoucnost, případně pouze tu hodně bolestnou, natolik mě v současné době to něco mezi námi naplňuje. Užívám si i ty chvíle, ve kterých bych si dříve - třeba s panem andělem - připadala neskutečně trapně. S Romanem tomu tak prostě není! Takže jsem čím dál tím víc odvážnější... Chvílemi se sice stále oba tváříme, že se nic neděje, ale občas překvapujeme jeden druhého nebo spíš hlavně já sama sebe. A jeho asi taky! Jak jsem ho brala za ruku , to už je starý. Když mi po Vánocích přivezl podepsané fotky své neteře, která je sportovní reprezentantkou, tak mi tím udělal takovou radost (ne těmi fotkami, přestože teď mají čestné místo na ledničce, ale tím, že na mě myslel!), že když mi při loučení říkal, že se uvidíme zase zítra, musela jsem mu sdělit, že ho moc ráda uvidím... on prý mě taky... ale to by byl slabý odvar, já mu ještě řekla, že ho vždycky ráda vidím, ale že to asi ví... tvrdil mi tehdy, že ne, že jsem mu to nikdy neř...

Co do diagnóz jsme téměř ideální dvojka. On kecá a já mu to žeru. Funguje to. Nadšeně poslouchám všechny jeho historky, bez většího přemýšlení, kolik z toho, co říká, je pravda. A když se náhodou zamyslím na skutečností čeholiv, nezpochybňuji velmi osobní gesta, milé úsměvy a něhu v jeho očích ( tolik podobnou té, kterou si pamatuju od pana anděla! ), na těch naopak stavím. A že jako erotomanka mám extrémně vyvinutou schopnost stavět si vše k obrazu svému. Na našem posledním loňském setkání by možná stavěla i nejedna žena, která erotomankou není. Mnoho slov, úsměvů, dotyků a dokonce i objetí. Vše tak nějak přirozeně. Víc mluvil on, já se usmívala, vyptávala, ale ani jsem se neostýchala říct, co mě napadalo. Cítila jsem se s ním velmi dobře. Očekávála jsem tedy, že to nabere další vývoj a že mi s ním zase bude hezky. Jenže to bysme nesměli být samolibý mýtoman a plachá erotomanka. Nakolik jsme nevyrovnaní, natolik nevyrované je to mezi námi. Tento týden jsme se viděli třikrát. V pondělí...

Také vám je zima, jen se na předpověď počasí na následující týden podíváte? Máte připravenou čepici, šálku a rukavice? Možná jste na ten mráz vybaveni dobře, možná vám ještě něco chybí... Návleky ! Pamatuju si, že to byla hitovka, když jsem byla malá. A poslední dobou jsem je začala vídat znovu - ať už v obchodech nebo v ulicích - takže jsem se na chvíli zamyslela nad tím, zda bych si neměla jedny také pořídit. A když jsem uviděla tyhle knoflíčkovo-kraječkové , byla to láska na první pohled... musela jsem je mít! :) Jen pozor: ty nohy k nim nedodávají! Nohy musíte mít vlastní. Pokud jste menšího vzrůstu, možná vám návleky budou zahřívat i kolínka, mně však při mé výšce a jejich délce 55 cm stačí jen pod kolena, ale nevadí. Hřejou hezky... Skvělý je i výběr barev: bílé, černé, kávové, khaki, mentolově zelené, světle či tmavě šedé. Ty mé jsou světle šedé. Dle obrázku vpravo nahoře jsem sice očekávala, že budou tmavší, ale myslím, že k mým nových skinny džínám ladí hezky... co myslíte? Ne...

V první vteřině se mi zalíbil. Po měsíci jsme se prvně na dálku pozdravili. Po dvou měsících jsme spolu prvně (pracovně) hovořili a tím setkáním jakoby část svého kouzla bohužel pozbyl. Po roce jsem se přesto stále kochala jeho vzhledem, občas jsme si zamávali, pozdravili se a usmívali jsme se na sebe. Po dvou letech se snažil mě občas pobavit nějakým ne úplně originálním vtípkem a já už jsem se na něj nebála promluvit sama, byť to bylo jen o počasí. Po třech letech se mi stále občas stávalo, že jsem na něj tiše zírala s otevřenou pusou, když to neviděl, a taky jsem zjistila, že umí bejt i velmi milej, když chce, ale on se o mně přesto vyjadřoval slovy "znám ji, ale nevím odkud". Po čtyřech letech jsem z něj byla stále zmatená, prvně jsem se ohradila proti oslovení "mladá paní", občas jsme spolu prohodili pár slov a já jsem v návalu sentimentu jeho kouzlu propadla znovu a naplno. Po čtyřech letech jsme si spolu taky začali tykat a já se ho prvně dotkla, chvíli před ...