Zažít něco (s)nového!

Nemohla jsem jít do nové práce v botách, na kterých je každá tkanička jiná; takže nové polobotky, kožené, černé, docela nudné, 599 Kč. Zatím jsem je neměla na sobě, protože jsem si vystačila s balerínama... Nemohla jsem tam jít ani ve svých obrázkových tričkách, ani v tričkách s nápisy; takže moje po dlouhé době první halenka, tmavě šedivá, s jednorožci - jsem rebelka, ale jednorožce poznáte až po bližším zkoumání, 349 Kč. Na první den byla ideální! Nemohla jsem tam pozdějí jít ani v obrázkové mikině, takže jedna mikina bez obrázků, tmavě šedivá, s kapucí, 280 Kč, a taky nový kardigan, světle šedivý, nudný, ale k šatičkám slušivý, 125 Kč. A tomu nějaké nákupy v sekáči za pár korun (košile, tričko, top a úžasné šatičky na příští léto...) a jsme na ceně necelých 1.400 Kč. Za nové oblečení? Za nový život? Investice minimální, ale vyplatila se? Nabídka této mé nové práce přišla sama. Intenzivní pocit, že musím práci změnit, jsem měla asi před třema rokama a tehdy jsem se o to i snažila, al...

Přestala jsem už všechny ty schůzky, na kterých jsme se s mým bývalým kolegou, krásným Romanem domluvili a které se nekonaly, počítat. Mohla bych, ale nechce s mi. A nechtělo se mi ani kazit si poslední týden té bláznivé iluze, chtěla jsem si ty poslední dvě příležitosti, kdy jsem s ním mohla být, užít! A užila... to, že tu idylku zase narušovaly ty chvíle, kdy jsem byla smutná, že se nestalo nic jiného, je věc jiná, ale dalo se s ní počítat, že? Frekvence mezi všemi těmi domluvenými schůzkami se začala zkracovat, takže za minulý týden jich mohlo být několik, kdyby to chtěl i on! Ale zase o tom všem jen mluvil... ale tak krásně... Když se mi neozval ten předminulý týden , když jsme se domluvili na tom, že přijedu k němu i s pyžamkem a budu tam až do rána, nevěděla jsem, jestli ho chci ještě vidět; ale když nadešel den, kdy on přijel, chtěla jsem aspoň vysvětlení, ne-li omluvu. Vyhledala jsem ho a zeptala jsem se, co se stalo. A on mi řekl, že já jemu nezavolala! Můj argument, že mi slí...

Už se fakt blíží konec mé šílené storky, jak jsem se zamilovala do mýtomana a tolik chtěla věřit všemu, co mi říkal a sliboval, protože jsem jím byla nezdravě okouzlená. Už tohle je možná poslední kapitola. A přitom poslední dva týdny byly pro mě (s)nové! Začalo to "výletem" do Hor a pokračovalo hodinami společně tráveného času; měli jsme tolik plánů, které se mi líbily... ale možná tušíte, stejně jako jsem tušila i já, jak to všechno zase dopadlo... Setkání minulý týden v pondělí klaplo. Ještě aby ne, když jsem si na svého řidiče počkala na autobusové zastávce, kam on přijel ve smluvený čas, protože přece musel dodržet jízdní řád! Necelé dvě hodiny se staral o můj program, ukazoval mi horské vesničky, kudy jsme jeli, vyprávěl mi historky o horalech a hlavně mě nechal nahlédnout do svého světa. To vše svým osobitým způsobem! Ta ochutnávka mě bavila, jen mi bylo možná trochu líto, že za celou tu dobu na mě nic nezkusil. Na otočce autobusu vprostřed lesů jsme se jen otočili a, ...

Pomalu začínám odpočítávat poslední dny, které ještě strávím coby účetní u autobusového dopravce, poslední dny, kdy budu obklopená spoustou mužů ve slušivém stejnokroji, poslední dny v té zvláštní iluzi zájmu mého krásného kolegy. Bohužel už i nesmělý kouzelný Mireček pochopil, že tím, po kterém stále nepochopitelně prahnu, je ukecanej Roman. Přes sedm let se mi líbí, za poslední rok jsme si domluvili několik schůzek, z nichž nakonec nevyšla ani jediná... tedy krom těch v práci na dvoře, dle jízdního řádu o půl dvanácté, kterých bylo za uplynulý měsíc mnoho... Milá setkání, která si užívám, plná milých slov, která vím, že nemám brát vážně. Lichotí mi i jen to, že se mnou někdo tráví svůj čas (já vím, oba jsme v práci), že aspoň někdy někdo říká, co bych chtěla slyšet (vím, nemám mu věřit), a že si vedle někoho konečně zase připadám jako žena (ten pocit mi nikdo nevezme!). Sice jsem trochu smutná, když neplní, co mi slibuje, ale nechci si tím ty poslední týdny kazit, ani tím, jak průhl...

Pan jedinečnej se oženil, ještě než na něj nadešla ta správná doba u mě. Ani samostatnej článek na blogu neměl... No, jeho smůla! Už je tu pan kouzelnej! Asi jste ho zrovna teď nečekaly, vzhledem k tomu, že ještě nedávno jsem vzdychala nad panem barevnějším . Jenže nadšené vzdychání velmi rychle zase nahradily posmutnělé povzdechy. Neudělal, co slíbil; už zase. A, jak mi to bylo líto, přestala jsem ho po dvou týdnech intenzivních schůzek na dvoře vyhledávat. Náhodně jsme se potkali již několikrát, ale on nic neudělal, abychom si byli blíž, nikdy nepřišel za mnou třeba se jen zeptat, jak se mám, přestože ještě před týdnem jsem mu dovolila jakoukoliv důvěrnost a on se vždy, když jsme se loučili, ujišťoval, že se uvidíme. Pravděpodobně se v době, po kterou u společného zaměstnavatele ještě setrvám, uvidíme... a určitě kvůli němu budu ještě vzdychat. S ním asi ne. Teď však vzdychám za panem kouzelným! Kouzelnej je už pěknou řádku let, teda určitě už od narození, ale já ho vnímám jako kouz...

Po více než dvou týdnech od chvíle, co jsme se viděli naposledy a co jsem mu psala, že spolu tu situaci, ve které jsme, vyřešit neumíme (a spoustu jiného) , jsme se potkali. Zastavil kvůli tomu na křižovatce a dokonce opustil vůz; po dvou týdnech se mě snažil chlácholit a hladil mě po paži . Slíbil mi, že se za hodinu uvidíme. A tak se stalo... vyslechla jsem si toho spoustu... o nás dvou nic, krom toho, že prý ho jeden kolega upozorňoval, aby od mého muže (který není můj muž) nedostal do držky; uklidňuju ho, že toho se fakt bát nemusí, ať se víc bojí trafikantčina zedníka. Přes to všechno i bezvýchodnost situace je mi s ním zase hezky, domlouváme se, kdy se bohužel jen na dvorečku uvidíme příště... A ten den má svátek! Ideální příležitost přiblížit se mu blíž a dát mu... ... bonbóny Sparta, které jsem mu musela koupit, když jsem je asi před dvěma měsíci uviděla a když vím, že je velkým fanouškem... a samozřejmě nejen to! Dostal pusu, která přešla v krátké objetí. A hlavně jsme byli c...

Kdyby okolnosti byly jiné, možná by se nedělo, co se zase dělo. Kdyby mě v životě nečekala zásadní změna, možná bych se chovala rozumně, ale možná taky ne... :D Blíží se konec jedné mé životní éry; udělala jsem rozhodnutí, které bylo nutné udělat i s ohledem na to, že se potřebuju odstřihnout od té mé neverending love story; přijala jsem pracovní nabídku, dala jsem výpověď a postupně se děsím toho, co všechno mi bude chybět v mém novém životě, který se začne 1. října, ale snad to bude vyváženo jinými pozitivy. Na stejné židli sedím už téměř sedmnáct let! Moje práce mě baví, vztahy na pracovišti až tak moc ne a bližší vztah mám pouze s třemi kolegyněmi a jedním krásným kolegou. Ten krásný pán se mi zalíbil před celými sedmi roky a vy jste byli ... byly celou dobu u toho. Asi jste ty jeho hry dávno prokoukly, já časem taky, ale přesto mě ty hry v jistých fázích pořád baví a chtěla jsem to celé nějak dořešit. A ať už to mezi námi bylo jakkoliv, nechtěla jsem, aby se to, že končím, dozvě...