Zažít něco (s)nového!

 

Slíbil mi společnou neděli, ale radši zavolal až po neděli. Nevím, zda to byla záminka nebo fakt chtěl poslat fotky vlka z loňského výletu na ikonická místa Hor, do kalendáře pro jeho blízké, kamž prý počítá i mě... A fotky můžu dát třeba na flešku a přivézt, až přijedu! Aha, my se uvidíme? A nemělo to být už v neděli?! Nešlo to, protože já prý pořád někde jezdím (o jediném výletě jsem mu vyprávěla!) a v tu neděli že prý měl doma havárii topení a něco s mobilem, takže mi nemohl ani zavolat... blablabla... blablabla... A tím začíná týden předvánočních zázraků! Jsme zase najednou v docela intenzivním kontaktu. Volá často a hovory jsou to dlouhé, tedy on tak dlouho dokáže hovořit... já se jen občas na něco zeptám. Třeba, proč jsem nemohla přijet v neděli! Že prý se s kolegou, který za ním přijel, vožrali. Aha?! Nestojím mu ani za to, aby si ty lži pamatoval? Nic neříkám, myslím si svoje... a on dál vypráví o vlkovi... a dál tahá z rukávu historky z celého svého života, mateřskou školkou p...

Už i on sám se mě ptá, proč se s ním ještě bavím, co na něm vidím a proč ho chci, když vím, jakej je. A já jsem ráda, že se ptá a že s ním můžu hovořit o tom, co cítím a jak se s ním cítím... tedy když mi zrovna dovolí být s ním (aspoň zavrtaná pod peřinou s telefonem na uchu, když nic jiného). Třeba ho to nezajímá, třeba si zase jen chce honit ego, třeba ráno, až se probudí, si nebude vůbec nic pamatovat... Já si pamatuju všechno. Dávné sliby z dob, kdy jsem mu ta slova ještě věřila; a byť pocitově mu věřím stále, už ne slibům, a tak z posledního půlroku si pamatuju převážně pocity. Když pominu drobná zklamání z toho, že občas v něco doufám, i když nevěřím, tak si to vlastně užívám! Naše dlouhé večerní telefonáty o všem a o ničem, aniž bych se upínala k tomu, že o víkendu budeme spolu a že mi uvaří segedýn. Úplně obyčejné otázky, co budu dělat, jak jsem si užila výlet, co bych chtěla k Vánocům, i když vím, že nejen Ježíšek neexistuje. Srandičky. Smích. Lichotky. Otevřenost. Důvěru. Bl...

Neviděli jsme se už skoro čtyři měsíce. A tak, když jsem během tříhodinového telefonátu ucítila jakýsi zájem z jeho strany, zeptala jsem se, kdy ho můžu vidět. Reakce se mi v tu chvíli zdála úsměvná. Překvapilo ho to snad? Nejprve se otázku snažil zamluvit a, když jsem se mu snažila vysvětlit, že já to myslím vážně, nakonec slíbil, že se domluví s chlapem, se kterým chodí venčit psa, a nějak to vymyslí... Když se ozval i další den a rozhovor plynul opět velmi příjemně a byly i ty naše humory, který fakt miluju, sám opakoval, že to vymyslí, kdy ho můžu vidět, a já jsem zase cítila to kouzlo. Znovu jsem té iluzí mu uvěřila... že zavolá další večer zase... a že se uvidíme... a byla jsem tak nějak šťastná. Říkal, že mě má rád, a zase se divil tomu, že jsem o patnáct let mladší. A já jsem zase žila svůj sen. Třeba o něm. Třeba o tom nebýt sama. Třeba o tom mít se s kým smát. Třeba o tom těšit se, že zavolá... Jsem marná. Je to blázen. Je to alkoholik. Je to mýtoman. No... asi mu kámoš nedo...

Po čtvrt roce, co jsme se neviděli, se zeptal, jestli už se mi zahojily modřiny a škrábance, které mi udělal jeho vlčák. Asi ten čas vnímá jinak, než já... asi ho nebolela všechna ta odmítnutí plynule následující všechny jeho sliby během léta. Stejné je to i na podzim, jen výmluvy jsou jiné. V létě neměl čas, protože pracoval. Teď absolvoval plánovanou operaci, je v rekonvalescenci a, proč jsem ho nemohla dosud vidět, vlastně ani nevím. Asi už jsem se naučila existovat v módu, že to co slíbí, nikdy neplatí a já už to ani neřeším... ... a že za to můžu já, protože přijet navštívit maroda a psa po práci ve čtyři je už moc pozdě. Pes má v pět večerku! Než nastoupil do nemocnice, zase jsme chvíli nebyli v kontaktu. Poslední slib, že se uvidíme, že se ještě domluvíme, prostě jen tak vyšuměl. Ale ideální nekonfliktní žena nezapomene a před zákrokem mu napíše, ať mu to dobře dopadne. A on pak zase volá každý den. Jeden den jsem podle něj marná, že jsem za ním nešla do nemocnice, že mě to nena...

Neozval se tak dlouho, že už zase upadal v zapomnění. I když to vlastně nejde - zapomenout; třináct let bylo málo... Pak zavolal. Ale jím navrhovaný termín setkání neprošel a jindy to taky nešlo. Převyprávěl nějaké historky ze života. Naposílal nějaké fotky, které už dávno sliboval. A pak se výměna fotek zelí zvrhla v diskuzi, kdy máš pocit, že někoho zajímáš, i když vůbec. Že nezajímáš, dokazují další dny bez jakéhokoliv kontaktu. A najednou střih, na mobilu zazvoní příchozí volání a je tam zase a zase líčí tytéž historky jako minule, akorát úplně jinak. Mýtoman! Nelze mu věřit ani další plán na společně strávený čas. A přitom bys ho tolik chtěla vidět! Víš, že neuvidíš, ale tu eventualitu přesto zvažuješ. Čekáš, zda se ozve, i když tušíš, že marně. Zeptat se bojíš, protože nechceš slyšet další odmítnutí...

Byla jsem na takové oficiální slavnostní akci a potkala tam svého bývalého ředitele, který dal před šesti lety mé číslo mému současnému šéfovi; tentokrát nezjišťoval, zda bych nechtěla změnit práci, tentokrát se ptal na můj soukromý život a ptal se, zda může kontakt předat fotbalistovi ... Fotbalista se neozval, takže zůstávám na krku bezpáteřnímu bláznovi z Hor. Ehmmm... o visení na jeho krku tedy pořád jen sním a on mi všechna naše plánovaná setkání v úžasných detailech tu tam líčí. Nesmutním tedy kvůli něčemu, co bych si já vysnila, ale kvůli všemu, o čem on bájí, co já pak chci a z čeho nakonec vždy nevysvětlitelně sejde. Naposledy to mělo být odpolední rande a společná noc. Nasliboval mi to a vylíčil v barvitých detailech s nějakým promilem v krvi; když vystřízlivěl, mistrně hledal výmluvy, proč se zase neuvidíme. Neurčitě slíbil něco jiného do budoucna... a následně komunikovat přestal. Jenže já jediného chlapa v mé životní bublině ignorovat nemůžu! Myslela jsem na něj, kudy jsem...