Zažít něco (s)nového!

Deset nepřijatých hovorů jsem ignorovala přesně tři dny. Skutečnost, že si po dvou měsících vzpomněl, mě překvapila, docela rozhodila a hlavně oživila všechny staré známé emoce. Úplně všechny. Příjemné rozechvění v kombinaci s nemilým roztrpčením a zvědavost. Nikdo v téhle naší hře nenechává ležet míčky na své straně hřiště. Pinkla jsem mu ho zpátky v podobě mírně jízlivé zprávy, která nezávazně přecházela do smířliva. Pár dní nic, ale pak zavolal znovu. Vůbec se mi to nehodilo, tak jsem mu napsala, až zavolá později. Zavolal... byl prý ve městě, tak mě chtěl vidět... Zalichotilo mi, nakolik jsem nezapomenutelná (čti: jediná chudinka, co ho nezavrhla), a docela ráda jsem si vyslechla novinky z jeho života. Něčemu věříš, něco se ti zdá divný, ale neřešíš to. Nevíš, co bude dál, prý zavolá za týden... Haha. Za pár hodin jako bych se vrátila v čase a s telefonem u ucha se zavrtávám pod peřinu a poslouchám historky, lži i výčitky vůči mně. Haha. Míček vracím, letí Jiřina. Nehádáme se, nejs...

Co odjel velkým žlutým jeřábem  pan Legrační  už se nikdo s podobným kouzlem neobjevil?! Vždyť už to budou tři roky, co jsem se jen tak nezakoukala! Blíží se to zase? Mám si objednávat víc a víc balíků? Sem tam se mi někdo jeví býti velmi sympatickým, ale z různých důvodů - nejen že jsem doufala mít vztah-nevztah s magorem, ale spíš z důvodu, že ti sympaťáci jsou muži, na než bych asi ani neměla pomyslet (vtipný milý kolega nebo věřící obchodní partner mého šéfa, oba samozřejmě s partnerkou), takže se jen pokoukáš, pokocháš a pobavíš občasnými vtípky... je to milé, ale je to vše. Když si něco objednáte, tak se pro to zastavíte, vydají vám to a to je taky vše. Ale dá se tam zažít i pomíjivé kouzlo. V čem tkví? Samozřejmě že v tom sympaťákovi na výdejním místě e-shopu! M... m... mmm... pan M... Ani to jméno mi nejsem schopná vymyslet! Ale pár balíků už jsem si i tak trochu kvůli němu objednala, když jsem zjistila že krom e-shopu provozují i balíkovnu. Poprvé jsem ho viděla už na...

 

Slíbil mi společnou neděli, ale radši zavolal až po neděli. Nevím, zda to byla záminka nebo fakt chtěl poslat fotky vlka z loňského výletu na ikonická místa Hor, do kalendáře pro jeho blízké, kamž prý počítá i mě... A fotky můžu dát třeba na flešku a přivézt, až přijedu! Aha, my se uvidíme? A nemělo to být už v neděli?! Nešlo to, protože já prý pořád někde jezdím (o jediném výletě jsem mu vyprávěla!) a v tu neděli že prý měl doma havárii topení a něco s mobilem, takže mi nemohl ani zavolat... blablabla... blablabla... A tím začíná týden předvánočních zázraků! Jsme zase najednou v docela intenzivním kontaktu. Volá často a hovory jsou to dlouhé, tedy on tak dlouho dokáže hovořit... já se jen občas na něco zeptám. Třeba, proč jsem nemohla přijet v neděli! Že prý se s kolegou, který za ním přijel, vožrali. Aha?! Nestojím mu ani za to, aby si ty lži pamatoval? Nic neříkám, myslím si svoje... a on dál vypráví o vlkovi... a dál tahá z rukávu historky z celého svého života, mateřskou školkou p...

Už i on sám se mě ptá, proč se s ním ještě bavím, co na něm vidím a proč ho chci, když vím, jakej je. A já jsem ráda, že se ptá a že s ním můžu hovořit o tom, co cítím a jak se s ním cítím... tedy když mi zrovna dovolí být s ním (aspoň zavrtaná pod peřinou s telefonem na uchu, když nic jiného). Třeba ho to nezajímá, třeba si zase jen chce honit ego, třeba ráno, až se probudí, si nebude vůbec nic pamatovat... Já si pamatuju všechno. Dávné sliby z dob, kdy jsem mu ta slova ještě věřila; a byť pocitově mu věřím stále, už ne slibům, a tak z posledního půlroku si pamatuju převážně pocity. Když pominu drobná zklamání z toho, že občas v něco doufám, i když nevěřím, tak si to vlastně užívám! Naše dlouhé večerní telefonáty o všem a o ničem, aniž bych se upínala k tomu, že o víkendu budeme spolu a že mi uvaří segedýn. Úplně obyčejné otázky, co budu dělat, jak jsem si užila výlet, co bych chtěla k Vánocům, i když vím, že nejen Ježíšek neexistuje. Srandičky. Smích. Lichotky. Otevřenost. Důvěru. Bl...

Neviděli jsme se už skoro čtyři měsíce. A tak, když jsem během tříhodinového telefonátu ucítila jakýsi zájem z jeho strany, zeptala jsem se, kdy ho můžu vidět. Reakce se mi v tu chvíli zdála úsměvná. Překvapilo ho to snad? Nejprve se otázku snažil zamluvit a, když jsem se mu snažila vysvětlit, že já to myslím vážně, nakonec slíbil, že se domluví s chlapem, se kterým chodí venčit psa, a nějak to vymyslí... Když se ozval i další den a rozhovor plynul opět velmi příjemně a byly i ty naše humory, který fakt miluju, sám opakoval, že to vymyslí, kdy ho můžu vidět, a já jsem zase cítila to kouzlo. Znovu jsem té iluzí mu uvěřila... že zavolá další večer zase... a že se uvidíme... a byla jsem tak nějak šťastná. Říkal, že mě má rád, a zase se divil tomu, že jsem o patnáct let mladší. A já jsem zase žila svůj sen. Třeba o něm. Třeba o tom nebýt sama. Třeba o tom mít se s kým smát. Třeba o tom těšit se, že zavolá... Jsem marná. Je to blázen. Je to alkoholik. Je to mýtoman. No... asi mu kámoš nedo...

Po čtvrt roce, co jsme se neviděli, se zeptal, jestli už se mi zahojily modřiny a škrábance, které mi udělal jeho vlčák. Asi ten čas vnímá jinak, než já... asi ho nebolela všechna ta odmítnutí plynule následující všechny jeho sliby během léta. Stejné je to i na podzim, jen výmluvy jsou jiné. V létě neměl čas, protože pracoval. Teď absolvoval plánovanou operaci, je v rekonvalescenci a, proč jsem ho nemohla dosud vidět, vlastně ani nevím. Asi už jsem se naučila existovat v módu, že to co slíbí, nikdy neplatí a já už to ani neřeším... ... a že za to můžu já, protože přijet navštívit maroda a psa po práci ve čtyři je už moc pozdě. Pes má v pět večerku! Než nastoupil do nemocnice, zase jsme chvíli nebyli v kontaktu. Poslední slib, že se uvidíme, že se ještě domluvíme, prostě jen tak vyšuměl. Ale ideální nekonfliktní žena nezapomene a před zákrokem mu napíše, ať mu to dobře dopadne. A on pak zase volá každý den. Jeden den jsem podle něj marná, že jsem za ním nešla do nemocnice, že mě to nena...