Hlasy

Ač pracuji ve firmě plné chlapů, občas velmi neodolatelných, většinu dne trávím v ženském kolektivu a, když mi na stole zazvoní telefon, ze sluchátka se ozývá také většinou ženský hlas. Nesmlouvaný hlas nadřízené, milé hlasy oblíbených spolupracovnic občas obohacené o prosebné tóny, nasládlé hlasy těch neoblíbených obsahující navíc falešné podtóny. A do toho se tu tam ozve nějaký chlap (tedy krom muže mého, který mi volá celkem často). Není jich mnoho a ty chvíle jsou mi tudíž vzácností...

---

Přemýšlím nad tím a pravidelně mi volají jen dva.

Jeden kouzelný dědeček, kterému splním každé přání, které z neutrženého sluchátka zaslechnu, jen pro to jeho "slečno Lenko" - kouzelné zaklínadlo, které na mě funguje, zvlášť v kombinaci s neochvějnou klidností v jeho hlase.

A ten druhý mužský hlas možná trochu neklidný či nejistý, pro který bych také udělala první poslední. Proč? Ani nevím... možná za tím je jakási telefonní forma gentlemanství. Volával mi a říkával mi vždy: "Dobrý den, slečno Týdýdýdádýdá. Slečno Týdýdýdádýdá, mohla byste prosím..." Pro slušné chování mám slabost, často mám pocit, že je to ohrožený druh, tak tohle mě bavilo, jen jsme od té doby přešli na: "Ahoj Lenko. Lenko, prosím tě..."

Možná... vlastně jistě je těch hlasů mnohem víc. I jiní kolegové se ozývají pravidelně, ale asi to není nic, co by mě zaujalo a čemu bych s radostí naslouchala. A naopak se nahodile ozývají ti s hlasem takovým, že se nechávám unášet. Hloubkou těch hlasů a zároveň jemností a něžností. Onehdá jsem se až skoro vůbec nesoustředila na to, co ten sympaťák na druhé straně drátu říkal... :)

Tak mě tak napadá, i on mi říkal "slečno Týdýdýdádýdá". Ne že bych si na té slečně nějak zakládala, vůbec nemám problém s tím, oslovuje-li mě někdo jménem, naopak. Ale někdy mám pocit, že se někteří myslí, že je "slečna" snad sprosté slovo a proto ho nepoužívají... a ono se s ním přitom dá tak hezky kouzlit! A být tak za dokonalého gentlemana.

K tomu mít hezky zabarvený hlas a já jihnu.