Políbit anděla
Nechápu proč zrovna teď mi vytanula na mysli vzpomínka na Něj a zvlášť nechápu tu formu vzpomínky. Už dlouho se mi nestalo, že bych si na Něj vzpomněla jinak než ve smyslu "co asi dělá, jak se má". A teď najednou přemýšlím nad tím, proč jsem mu nebyla ani schopná popřát k svátku... nevím ke kterému svátku, ale je to hodně dávno, co měl nějaký svátek a já mu chtěla přát... a teď si tu najednou představuju, že bych tu odvahu tehdy našla, popřála mu... a políbila bych ho...
Na tvář! Jak jinak se líbají andělé?!
Zlehýnka se dotknout rty jeho tváře. Možná by to trochu škrábalo, kdyby nebyl čerstvě oholen... ale on většinou bývával... Zlehýnka se dotknout rty jeho tváře, zlehýnka a pomaloučku, aby se anděl nepolekal. Zlehýnka a natolik pomaloučku, abych si ten okamžik užila. Zlehýnka a pomaloučku bych své rty od jeho tváře i odtáhla a zároveň se tiše, ale hluboce nadechla. Tiše, aby neslyšel, jak nasávám jeho vůni. Hluboce, abych ji nasála co nejvíce do hloubi svého nitra, a možná bych na chvilku i svůj dech zastavila. A bez dechu bych se na něj usmála...
Nadšeně bych se usmívala. Radostně. Láskyplně. Nesměle a nevěřícně. Oči by mi zářily.
Úplně stejně, jako když jsem mívávala intenzivní pocit, že všechny ty city jsou vzájemné. To bylo ten první půlrok, když jsem tomu dokonce věřila.
Ale ono se nikdy nic víc nestalo. Škoda.
A škoda toho, že jsem se alespoň nepokusila využít té možnosti políbit anděla...
Komentáře
Okomentovat