Otázky

Když mi bylo třináct, těšila jsem se, až mi bude čtrnáct. To už přece budu velká holka! Totéž v patnácti, šestnáct, sedmnácti... nikdy jsem však žádnou zásadní změnu nezaznamenala, proto jsem se těšila na ten rok příští. A pak, už ani nevím kdy, jsem s tím přestala. Asi že už ze mě ta velká holka fakt byla.

Za týden mi bude třicet. Netěším se.

---

Dvacet devět zní v souvistosti s věkem ještě docela dobře. Ale třicet?!

A zvlášť v mém životě... Nic jsem nedokázala, moc toho neprožila a ze světa jsem toho viděla jen malý zlomek. A to všechno bych přitom tak moc chtěla!

Když velkou holkou už jsem byla, co mě čeká teď?

Dokážu alespoň něco maličko velkého?

Prožiju něco zajímavého?

Uvidím nějaký úžasný kus světa?

Bude mi ještě alespoň občas někdo říkat "slečno"?

Neměla bych začít používat nějaký krém proti vráskám nebo tak něco?

Budu si ještě moct říkat "holka"?

Zůstane uvnitř mě ještě ta holčička, co má furt nějaké infantilní nápady?

Budu pořád moct nosit ta trička s ulítlým potiskem?

Zamiluju se ještě někdy tak bláznivě, jako se mi to stalo v sedmadvaceti?

Zažiju ještě někdy něco (s)nového?

Napadá mě toho tolik. Napadá mě i to, co by mě napadat mělo a co mě vůbec nenapadá - myslím otázky typu, jestli se někdy vdám, pořídím si děti a tak. To mě netrápí, ta holčička ve mně má holt úplně jiné potřeby... a ona je určitě bude mít dál, že jo? :)

Jediné, co je na tom stárnutí pozitivní, že se snad blížím kýžené vyrovnanosti. Alespoň v tomhle moc zajímavém článku (doporučuji přečíst všem introvetrům!) to tak nějak píšou; ale to asi ještě chvíli potrvá. Teď bych krom manuálu introverta potřebovala ještě nějaký manuál pro třicetileté...