(ne)malá kouzla mužů
Není to pech, když někam zavoláte, telefon zvedne Láska, a Vy chcete mluvit s někým úplně jiným?!
Možná jindy... ne však dnes... ;)
(navíc ten, který se nejmenoval Láska, byl možná ještě větší sympaťák!)
Nevzpomenu si, kdy naposledy mi někdo opačného pohlaví sliboval, že se mi dostaví na pomoc, budu-li to potřebovat. Tedy dnes večer mohu prohlásit, že si na to vzpomínám úplně přesně. Kdo. Kdy. Kde. Proč. A ještě k tomu mi říkal "Leni"! :)))
Jste-li muž, získáte si mě celou jen tím, že mi budete říkat "Leni", budete napůl rozpačitý a napůl vtipný, přislíbíte mi pomoc třeba v boji se společným nepřítelem, otevřete mi dveře a, zatímco se na mě budete usmívat, necháte mě jimi projít. Ještě tak, kdybyste mě nenechal odejít! ;)
Menší nedostatek tohoto sdělení vidím v tom, že průměrný čtenář mého blogu je čtenářka... :D
Sympaťáků nikdy není dost. Jeden, který sice nebyl Láska, druhý, který mi říkal "Leni", a další, od kterého mi přistálo v mailu jedno velké "uffffff"...
Ufffffff.
Ovšem to není nic proti mé osmaosmdesátileté babi. Navštěvuje ji dědoušek, se kterým se někdy loni náhodně seznámila, a včera ji řekl, že kdyby uměl malovat, že by ji namaloval! Kdo by čekal takovou romantiku u osmdesátníka? :)
Každou chvíli mám nového (skoro)švagra, tak abych ještě neměla i nového dědečka! :D
Koho všeho se asi týká tato rodová dispozice?
Můj obraz nikdo zatím nemaloval, ani mi to nikdo nenabízel, ale za to jsem se stala hlavním tématem slohové práce. A dokonce čtvrtletní! :)
Napsala ji má dvanáctiletá neteř. Bohužel jsem ji nečetla, ale nechala jsem si citovat, co tam psala...
30 (to nějak netrefila, je mi přece 27! :D)... silnější, ale hezká... milá... tvrdohlavá, ale nemůžu za to, protože to mám po tatínkovi... cosi o příteli a snad nic o Joskovi nebo Romanovi (o kterých zaslechla v minulosti nějaké zmínky, a později mě překvapilo, že jí to všechno utkvělo v paměti)... fakt bych si ráda přečetla kompletní text.
A fakt mi udělalo radost, že o mě psala a co psala.
Teď už jen počkat na ten okamžik, až mi nějaký gentleman otevře dveře a ještě než se zavřou, nechá se slyšet, že mě chce malovat... nebo milovat... nebo pomilovat.
P. S.: mohlo by se zdát, že tento článek patří do mé oblíbené rubriky "od anděla až po zet", ale vzhledem k tomu, že jsem se zasekla někde mezi písmenem a a bé (cé a dé bylo způsobeno spíše jen kouzlem okamžiku, které rychle pominulo) a navíc ani jeden z účastníků nebyl ani snědý, ani prošedivělý, tak skutečně patří sem... (ne)malých radostí se prostě ani v roce 2013 nevzdám! ;)
Komentáře
Okomentovat