Zažít něco (s)nového!

Koupila jsem si sukni. Volánovou. Tak objemnou, že zabrala půl pračky. Tak objemnou, že jsem kvůli ní musela vyklidit šatník. Vytřidila jsem snad padesát tašek. A to nepřeháním. Bylo to oblečení z doby, kdy jsem nakupovala pouze v nadměrných velikostech. A některé kousky nebyly vůbec žádné hadry! Bylo mi jich líto a úplně jsem v nich viděla mou kolegyni... A tak v konťáku skončilo jen asi třicet pět igelitek obnošených a nepadnoucích hadrů. Přes deset tašek těch lepších kousků, na některých z nichž jsem dokonce objevila ještě cedulky z obchodů, jsem nesla do práce, aby se kolegyně podívala a vybrala si, co by se jí líbilo... Bylo mi trochu žinantní nabízet jí použité oblečení, ale měla jsem to o to snažší, že ji znám a že jsem neočekávala zápornou odpověď! To co následovalo poté, co jsem ty tašky přitáhla, se ale skoro nedá dost dobře vyprávět, to se musí zažít! Ověšená taškami potkala jsem další kolegyni, které jsem neměla odvahu se předem zeptat, a v tu chvíli jsem jí prostě nahlásil...

Už dávno nejsem v letech, ve kterých je typické rozhodovat se o budoucím povolání, přesto často nad svou kariérní budoucností přemýšlím. Jsem účetní a zvažuji něco zcela jiného. Váhám mezi princeznou a vílou. Taková princezna žijící v průměrném království to nemá špatné. Jedná se o práci v úžasném prostředí pantatíčkova zámku. K plnění úkolů jsou jí plně dispozici chůva, komorná a sehraný tým služebnictva a k zábavě v polední pauze může využít dvorního šaška; skvělým zaměstnaneckým benefitem je i opulentní hostina třikrát denně. Její pracovní náplň se sestává ze zkoušení krásných dlouhých šatů, vymýšlení toho, co by chtěla a co by jí pantatíček král měl splnit, a svou kariéru završí tím, že si vybere ze tří potencionálních ženichů - krásných princů, kterého z nich pojme za chotě. Ale na princeznu jsem ve svých téměř pětatřiceti asi už trochu stará... ... budu víla! Lesní či luční, je to jedno, opět se jedná o líbivé pracovní prostředí. A ta uniforma! Šatečky tak jemné, že se kouzelně v...

Ani egocentrický mýtoman nemohl věřit tomu, že setkání s erotomankou bylo náhodné! Ale já jsem ho prostě musela vidět!!! V čas jeho očekávaného příjezdu jsem se postavila div ne přímo do hlavní brány a odsud zamířila přesně tím směrem, kam jel on, a tvářila se, jak nutně tam potřebuju jít. "Ahoj Lenďo!" Můžu mu věřit alespoň ten pozdrav? Nic víc, totiž ne! :( Ono vlastně ani toho, co by mě potěšilo, kdybych tomu věřila, moc nebylo. Snad jen první část následujícího sdělení: "Musíme se domluvit a musíš přijet, až bude hezky..." Aha. Minule nebylo dost hezky. Model do méně hezkého počasí už asi má. Musím přijet do Hor, pokud ho chci vidět. A domluvíme se na něčem kdy? Až naprší a uschne. Vlastně ne, až bude hezky! Ani se nesnažil se mi omluvit. A nehladil mě po ramínku jako minule. Takhle jsem si naše první setkání poté, co se vymluvil z toho rande, o kterém jsem tak moc snila, fakt nepředstavovala. A už vůbec mi neměl říkat: "Ty ses mi pak už vůbec neozvala......

Přesně před sedmi dny mi sdělil, že se mnou na rande nejde, a já od té doby žeru. Krom snídaní, svačin, obědů a večeří jsem za ten týden spořádala dva pytlíky arašídových křupek, jedny hořické trubičky čokoládové, jedny hořické trubičky čokoládové polomáčené, jednu hořkou čokoládu s kakaovým krémem, sáček bramborových lupínků s mořskou solí a pepřem, sedm lázeňských oplatek kokosových, balení pražených solených arašídů, jeden zmrzlinový pohárek, konzervu kuřecí šunky, pytlík amarantových lupínků, čtyři tyčinky s oříškovým krémem v čokoládě (multipack), sáček křupavých müsli srdíček, trubičku plněnou zmrzlinou, několik plátků brusnického boku (20 g), pytlík bramborových crackerů, sáček slunečnicových semínek, jednu menší bílou čokoládu s kakaovými cereáliemi, šest slepovaných sušenek s krémem a čtyřicet kyselých gumových medvídků. Protože si už dva roky zapisuju jídelníček, mám přesný přehled o každém snědeném medvídkovi a o tom, jaké jsem prase! Tak takhle teda ne! Protože si už dva ro...

Kdyby mě zase někdy napadlo, že budu balit chlapy, zakažte mi to! Připomeňte mi, že můj muž ten originální způsob seznámení skousl jen proto, že je asi zlatej; připomeňte mi, jak hloupě jsem se vnucovala panu andělovi, a hlavně, jak jsem chtěla jít s Romanem lyžovat. Byl to tak krásný sen! Ten sen jít s ním lyžovat jsem si ale pokazila otázkou: "Půjdeš se mnou lyžovat?" Romanovo téměř nadšené "Jo." způsobilo, že jsem představu upgradovala o vizi toho, jak on a já jsme na lanovce a jak se držíme za ruce, přestože jsem věděla, že nemám věřit mýtomanovi. Tu silně romantickou představu jsem však nezvládla dostatečně potlačovat; těžko se to dělá, když jste erotomanka... A tak to tam ve mně pořád někde bylo, přestože jsem se racionálně přesvědčovala, že se nic z toho nestane, že nepojedu do Hor, že nebudeme lyžovat, že nebudeme vedle sebe sedět na lanovce a že ten oběd, na který mě pozval, je také jen jedna z pohádek. Naposledy jsem psala, že mu zavolám, že? Zavolala. Jih...

Už před dvěma roky jsem měla tolik nápadů , jak ho balit, ale balit jsem ho nechtěla... chtěla jsem, aby mě konečně někdo tak moc chtěl, aby mě sám balil... no, a nakonec ho zase trapně balím... (ne)nápadné poznámky typu, jak ho ráda vídám... že na něj myslím... spoustu dotyků... a příspěvky na facebooku cílené jen a jen na něj. Naposledy fotky z Hor. Ano, já jela lyžovat do Hor a jemu jsem to předem nenahlásila a nenavštívila ho! Byl dotčen... Stále ještě přestávám chvílemi myslet, když jsem s ním, takže fakt nevím, jak došla řeč na příští víkend, ale byla jsem to já, kdo se zeptal, jestli se mnou půjde lyžovat. On řekl bez jakéhokoliv přemýšlení: "Jo." Nevěřícně jsem se zeptala: "Vážně?" a on mi to potvrdil, že prý to bude prdel... Asi ze mě čišel údiv, překvapení či nepochopení, protože než jsme se včera rozloučili, řekl mi, ať si to do dneška rozmyslím a že se domluvíme. A ono je to to, o čem já už skoro celých šest let sním, že? Takže je jasný, že bych si asi v...

Nakolik jsem si vědoma toho, že storka s krásným Romanem nemá budoucnost, případně pouze tu hodně bolestnou, natolik mě v současné době to něco mezi námi naplňuje. Užívám si i ty chvíle, ve kterých bych si dříve - třeba s panem andělem - připadala neskutečně trapně. S Romanem tomu tak prostě není! Takže jsem čím dál tím víc odvážnější... Chvílemi se sice stále oba tváříme, že se nic neděje, ale občas překvapujeme jeden druhého nebo spíš hlavně já sama sebe. A jeho asi taky! Jak jsem ho brala za ruku , to už je starý. Když mi po Vánocích přivezl podepsané fotky své neteře, která je sportovní reprezentantkou, tak mi tím udělal takovou radost (ne těmi fotkami, přestože teď mají čestné místo na ledničce, ale tím, že na mě myslel!), že když mi při loučení říkal, že se uvidíme zase zítra, musela jsem mu sdělit, že ho moc ráda uvidím... on prý mě taky... ale to by byl slabý odvar, já mu ještě řekla, že ho vždycky ráda vidím, ale že to asi ví... tvrdil mi tehdy, že ne, že jsem mu to nikdy neř...