Zažít něco (s)nového!

Vždycky mi přišla za uši přitažená věta "potřebuju zhubnout pět kilo", protože ty, které to říkaly (ne, nebyli to muži!), to buď vůbec nepotřebovaly nebo potřebovaly shodit daleko víc. Do které z těchto kategorií asi patřím, když jsem teď v situaci, že těch pět kilo dolů fakt potřebuju?! Nutně. Ne hned. Stačí do Vánoc. Podotýkám, že před třemi roky jsem měla o padesát kilogramů víc než teď, takže by se těch pět mohlo zdát trochu směšných, ale prostě ještě nejsem s tím, jaké číslo ukazuje váha, a hlavně s tím, jak vypadám, spokojená. Pět kilo bůčku navíc. Vzhledem k tomu, že bych potřebala pomoct i od nevzhledné kůže na břiše, nabízelo by se řešení v podobě plastické operace. Asi bych se za nové břicho nerozmýšlela zaplatit, ale co mě od plastiky jednoznačně odrazuje, je strach z toho zákroku. Takže kůže ať si je, jaká je, ale s těmi pěti kily, samozřejmě že s těmi na břiše, musím zatočit! Prvních čtyřicet kilo šlo dolů téměř samo (jak už jsem tu nejednou psala, jen úpravou jí...

Je to asi tak půl roku zpět, kdy jsem se chystala na rande do Hor , a přestože pak jsem byla zklamaná tak, že jsem se zařekla, že už žádného chlapa balit nebudu, nějak jsem na to zapomněla a udělala jsem to znovu... a chtěla jsem jet znovu do Hor... za stejným chlapem... ono mi s ním totiž v posledních týdnech zase bylo tak hezky! Jediné pozvání, ke kterému se však měl, bylo to k prohlídce autobusu, které jsem odmítla, protože se mi zdálo absurdní. Toužila jsem po něčem víc! A využila jsem první příležitosti, která se mi naskytla. Položila jsem další nevinnou otázku, na které se mi dostalo podobně nadšené odpovědi, jako když jsem se před půl rokem ptala, jestli se mnou půjde lyžovat... Sníh na Horách už sice napadl, ale na lyžování to ještě není. Tentokrát jsem se otázala - asi úplně trapně, ale taková už prostě jsem - jestli můžu přijít na večeři. Ne jen tak, po delší chvíli, co mi líčil, co bude vařit, jak to bude vařit, s čím to bude vařit... svůj obdiv k jeho kuchařským schopnost...

A právě v tu chvíli, kdy už jsem začínala přemýšlet nad tím, že unavovat se dalších šest let pokukováním po krásném Romanovi a trápením se bezvýchodností toho začarovaného kruhu plného emocí, nadějí a následných zklamání už bych možná nemusela, mi ten chlap zase ukázal, proč na něj nemůžu nikdy zapomenout! Byl zase tak okouzlující, že jsem zase podlehla... a dělala přesně to, co chtěl... ale ani on se nebránil tomu, čeho jsem si žádala já... O Velikonocích jsme měli jít lyžovat , z čehož se tehdy trapně vymluvil, ale neomluvil. Další vývoj to tehdy asi mít nemělo a vzhledem k tomu, že nedlouho poté onemocněl, ani mít nemohlo. Čtvrt roku jsme se neviděli. Když pak zase někdy začátkem prázdnin začal jezdit a já zase začala nenápadně vyhledávat ty krátké chvíle našich setkání, už jsem nenacházela to, co dříve. Nebylo tam to kouzlo a být tam ani nemohlo, protože těžko mohl něčím dosáhnout toho, abych byla tak nadšená, jako když jsem si představovala, že spolu budeme sedět na lanovce a urči...

Brzo to bude šest let, co jsem se zakoukala do jednoho chlápka. Však víte... :) Je to čtvrt roku, co jsem ho neviděla. Nezapomněla jsem na něj - docela často si představuju, jaké to bude, až se zase uvidíme - ale nezapomínám ani na jiné z mých idolů. A že jich bylo! :) Většinou to neskončilo tak, že by mi něco zlého udělali, jen z mého života zmizeli nebo je nahradili jiní. Snad tomu tak nebude s krásným Romanem! Snad až Romana zase potkám, zafunguje to a zase se mi tak krásně bude točit hlava a bude se mi točit hodně dlouho... alespoň tak, jak se mi točívá, když potkám jiného chlapa ze seznamu... Věděla jsem, že pana anděla už po tom posledním setkání třeba nikdy neuvidím a tak jsem se ve svých sladkobolných pocitech tehdy utápěla jen chvíli, přestože to byla velká láska! Naopak po setkání s panem gé po dvanácti letech jsem ho dál občas potkávala, tak mi návrat ke vzhlížení ke krásnému Romanovi trval o poznání déle. Géčkového Dana jsem naposledy potkala (rozumějte jela autobusem, k...

Zavolala si mě k sobě moje bankovní poradkyně. Dostala jsem přednášku, že bych si měla pořídit stavební spoření, životní a penzijní pojištění a ještě hovořila o nějakých investičních strategiích a hlavně, že prý bychom spolu mohly vytvořit jakýsi plán, do kterého zaneseme moje sny a touhy. Ta ženská fakt chtěla, abych se jí se svými sny svěřovala! Asi netušila, že někdo může mít jen takové sny, které se za peníze pořídit nedají! Už se jí někdo svěřoval s tím, že by chtěl obejmout? A tím seznam mých snů nekončí. Chtěla bych obejmout od mého muže nebo pohladit po ramínku od mého vysněného muže. Chtěla bych jednou zase neusínat sama. Chtěla bych strávit celý víkend s mým mužem nebo jít na túru do Hor s mým vysněným mužem. Chtěla bych dostat kytici lučních kytek. Chtěla bych se zase zamilovat - klidně znovu do mého muže, do mého vysněného muže a nebo do nějakého úplně jiného muže. Chtěla bych, aby mě některý z nich pozval na zmrzlinový pohár. Chtěla bych s mým mužem jít do letního kina a b...

Když jsem loni napsala článek Patnáctka věcí, které nezažijete, když nepracujete s partnerem v jedné firmě , můj muž, který stále ještě není můj muž, byl dojat. Těžce jsem to tehdy nesla, když přestal být mým kolegou. Ještě těžší ta situace, kdy se najednou ocitl bez práce, byla pro něj, to je bez diskuze, ale náročná ta doba byla i pro mě, protože jsem se snažila být mu oporou, jistotou v nejistém čase. Byl si toho vědom a sliboval mi, jak mi to vynahradí... Jak to dopadlo? Novou práci sháněl dlouho; vhodné pracovní pozice jsme hledali oba, zatímco on snil o tom být zaměstnán v Praze, já jsem se zaměřovala výhradně na nabídky v regionu. Nakonec si volil ze dvou možností. Nejprve vyzkoušel tu práci, na kterou kývl jako první, a necelé dva týdny dojížděl do krajského města, ale nechtěl tam bojovat s kolegou, když měl stále ještě tu šanci být ve vysněném hlavním městě a možná tam nemuset bojovat s nikým. A tak teď jezdí tam... Shrňme si i další fakta: jsme spolu patnáctý rok, nežijeme sp...

Koupila jsem si sukni. Volánovou. Tak objemnou, že zabrala půl pračky. Tak objemnou, že jsem kvůli ní musela vyklidit šatník. Vytřidila jsem snad padesát tašek. A to nepřeháním. Bylo to oblečení z doby, kdy jsem nakupovala pouze v nadměrných velikostech. A některé kousky nebyly vůbec žádné hadry! Bylo mi jich líto a úplně jsem v nich viděla mou kolegyni... A tak v konťáku skončilo jen asi třicet pět igelitek obnošených a nepadnoucích hadrů. Přes deset tašek těch lepších kousků, na některých z nichž jsem dokonce objevila ještě cedulky z obchodů, jsem nesla do práce, aby se kolegyně podívala a vybrala si, co by se jí líbilo... Bylo mi trochu žinantní nabízet jí použité oblečení, ale měla jsem to o to snažší, že ji znám a že jsem neočekávala zápornou odpověď! To co následovalo poté, co jsem ty tašky přitáhla, se ale skoro nedá dost dobře vyprávět, to se musí zažít! Ověšená taškami potkala jsem další kolegyni, které jsem neměla odvahu se předem zeptat, a v tu chvíli jsem jí prostě nahlásil...