Modrá je dobrá!
aneb Jak se z úvahy o barvách stane cosi velmi niterného, za což se omlouvám, ale čas od času mi mé niternosti odpusťte ;)
Znáte ty jeho košile?! Modré. Světle modré. A zbývající součásti stejnokroje má v tmavě modré. Tím vším to je (plus jeho osobním kouzlem). Tím vším je ovlivněn celý můj život. Modrou...
Jednotlivé barvy na nás rozdílně působí. Žlutá teple a pohodově, nepřehlédnutelná červená živočišně, růžová něžně romanticky, zelená je barvou přírody, černá je temná a smutná a naopak bílá symbolizuje dobro či znovuzrození a působí čistě a nevinně.
A modrá? "Modrá je barva klidu, míru, nebe a vody a obecně je to asi nejoblíbenější barva, a to i navzdory tomu, že je velmi chladná a odměřená. Je spojována se stabilitou a jistotou a lidé mají tendenci jí důveřovat. Je to také barva harmonie, čistoty a trpělivosti. Lidé, kteří ji mají rádi, bývají uzavření s malým okruhem přátel a více přemýšlí, než mluví." (zdroj)
Souhlasí. Jsem uzavřená, nemluvím, ale přemýšlím. A k tomu to lákání modré: harmonie, čistota, trpělivost a důvěra v ní. Je-li ta modrá světlá, je tam i kousek té nevinnosti a nových začátků, jež symbolizuje bílá. Potvrzuju. Ta důvěra a očekávání něčeho nového bylo z mé strany vždy maximální.
Vždy. Nejen teď. Možná vzpomínáte na mé zasnění se před více než deseti lety. Ta slabost pro ty modré uniformy mě provází od nepaměti. Honza, Vladimír, Jiří, Dušan... dlouho Dušan... a pak chvíli jakýsi Daniel. Dlouhá pauza a pak po kolegovi Vasylovi a krásném Tomášovi pan anděl. Jistě je to shoda více faktorů, ale ta modrá v tom má nezpochybnitelnou roli.
Pryč jsou ty časy, kdy řidiči autobusů nosili ty světle modré košile. V současné době je to otázkou firemní image. Tam, kde pracuji, nosí kolegové běžně bílé košile, ale někteří mají z předchozích působišť zásobu modrých. Pan anděl. A ta modrá vyvolává ve mě pocit maximálního bezpečí...
Asi odjakživa. Na důkaz toho cituji autentický deset let starý zápisek z deníčku (bylo mi osmnáct a účetní u dopravní firmy jsem se stala až o rok později):
7. prosince 1999
On byl dnes zase tak sladkej - měl na sobě světle modrou košili a tmavě modrou vestu! To se mi tak líbílo. Já prostě miluju uniformu ČSAD. A také asi jednoho z těch, co ji nosí.
Pro srovnání můj zápisek ze dne, kdy jsem poprvé uzřela anděla (to mi bylo necelých dvacet sedm):
4. ledna 2008
Ani nevím, jak se jmenuje, vlastně nevím nic krom toho, že je z V. a že je starej... ale mě se tak líbil... v té světle modré košili :)
A kontrastně k tomu o nestejnokrojovém svetru s prožkou, který byl však také modrý, poznámka docela nedávná:
17. prosince 2009
... šli jsme proti sobě. Usmála jsem se na něj. Cosi hlesl... Snad se chtěl loučit? Nevím, netuším... ale byl zase tak sladce rozpačitý. Nic to neznamenalo... možná, že to bylo jen tou proužkou na jeho svetru...
Tak mě právě napadlo, jaký jediný lék může zafungovat na mou andělskou nemoc!
Jedině ten modrý! ;)
Ale když ty modré košile má už snad jen on! :o
No nic...
Na závěr raději písničku. Tahle by neměla k tomuto psaní chybět... :)
Komentáře
Okomentovat