Jako podle fakt dobrého scénáře...
Zmiňovala jsem se o filmu Má mě rád, nemá mě rád; v pondělí jsem ho shlédla poprvé, včera podruhé - ještě nikdy se mi nestalo, že bych měla potřebu tentýž film shlédnout během pár dní dvakrát, ale tenhle jsem prostě musela vidět znovu. Viděla jsem se v něm. A vyděsila mě podobnost neutěšeného stavu zeleně u mě doma s tím u filmové hrdinky, ty pohledy na jejího vysněného a její touhy a představy... prostě všechno a hlavně to, jak to vnímal ten muž. Asi jsem také erotomanka... :)
Před půl rokem se tady na blogu pod článkem objevil komentář, že jsem psychopatka, respektive že můj blog náhodné návštěvnici připomněl filmy o psychopatkách. Trochu se mě to dotklo, protože jsem žádné bláznovství ve své byť bláznivé, ale ryzí zamilovanosti do omamně snového anděla nepozorovala, ale dnes už bych nad tím přemýšlela jinak, respektive vzhledem k těm všem okolnostem nad tím přemýšlím jinak.
Říkám si, jak bláhové byly všechny ty mé sny, kterým jsem věřila a pro které jsem snad i žila, ale hned si zase oponuji, že nebyly tak bláhové, jak jsem si tehdy myslela. Malá, zcela nepatrná šance být na místě slečny melírové přece byla, rodina pro něj není až tak svatá, jak se zdálo. To mě na něm zklamalo možná úplně nejvíc.
Taky si říkám, jak hloupě jsem se mu podbízela i jen tím vytvářením "náhod", díky kterým jsme se velmi často potkávali. Jak hloupě muselo vyznít, když jsem se ho tehdy u skladu s oleji ptala, jestli bych pro něj nemohla něco udělat, cokoliv! A jako hlupačka jsem za ním pobíhala i v době, kdy jsem měla povědomí o existenci té mladé dívky v jeho životě, ale když já to nechtěla vidět... nechtěla jsem si to připustit...
... stejně jako jsem si nepřipouštěla, že něco není v pořádku se mnou, a přirovnání k psychopatce mi přišlo směšné. Teď už se mi to směšné nezdá, ale bez trojrozměrného snu si svůj život stejně neumím představit. Strádám. Prodělaná viróza je následkem psychózy. Nebo zlomeného srdce.
Pilulky! Chci na to víc pilulek!
Komentáře
Okomentovat