Pane, je to nějaký rozbitý!

Vnitřní rozechvění a klepající se kolena a hlas, to jsou jasné indicie toho, že osoba opačného pohlaví je tou, jež se nám nejen líbí, ale maximálně nás přitahuje. To kouzlo přitažlivosti tkví v mnohém; v mém případě spočívá krom urostlé postavy, tmavých prošedivělých vlasů a milého úsměvu především v následujících vlastnostech: zdvořilost, laskavost, skromnost, upřímnost a inteligence. V tom jsem si udělala jasno již 3. října 2010 a měla jsem tenkrát i jasno v tom, že pan barevnější, který se mi již tehdy velmi líbil, některé tyto vlastnosti postrádá. Buď jsem to zapomněla nebo jsem si to nechtěla připustit. Jak by se mi jinak mohlo stát to, že jsem se znovu zasnila?

---

Snad proto, že už čtyři roky nechci nic jiného než se zase zasnít, zamilovat se až po uši a konečně zažít něco (s)nového!

Potkat ho, pokukovat po něm, přistihnout ho, že on pokukuje po mně a usmívá se, úsměv mu opětovat, prohodit pár nezávazných slov, zjistit, že krom zevnějšku má i sexy hlas, že ten úsměv je zblízka ještě hezčí a že v očích má něžný výraz, být pozvána na schůzku, dostat květinu a hned potom první nesmělý polibek, nenápadně si k němu hluboce přivonět, zjistit, že krásně voní, vyptávat se na všechny maličkosti z jeho života, žasnout, kolik toho máme společného, do noci se procházet venku, chtít ho pozvat k sobě domů hned ten večer, ale odolat, rozloučit se polibkem, před usnutím mu psát esemesku, těšit se na příští shledaní, vrhnout se mu do náruče, dlouze se líbat, držet se za ruce, dlouze se líbat, dívat se mu do očí a pak se znovu dlouze líbat, podlehnout jeho dotekům a přestat mu bránit v tom, mi sahal pod tričko, dlouze se líbat, jít k němu domů, dlouze se líbat, pomilovat se a pak si v posteli povídat až do rána, dlouze se líbat, společně snídat a milovat se, vymluvit se z práce a zůstat v posteli celý den a doufat, že takhle krásně mi bude už navždy... (vůbec nevím, jak to dnes chodí, ale asi nějak takhle, ne?)

Ano, představovala si vedle sebe chvíli pana barevnějšího. A představa to byla tak pěkná, nakolik pěkný je on.

A ovládlo mě to natolik, že jsem ho dokonce na schůzku chtěla zvát sama (takhle nějak)!

Proč už nechci a proč už nevymýšlím, jak originálně to pozvání podat?

Ani nevím, kam to kouzlo najednou zmizelo. Snad že se mi při našem posledním setkání z jeho strany nedostalo žádné pozornosti, uvědomila jsem si, že ten nezájem je setrvalý, že on rozhodně nepatří mezi ty muže, které je pro jejich nesmělost třeba někam zvát, že mou důvěru nemůže získat člověk, který mi (záměrně) sděluje nepravdy, byť se u toho krásně usmívá, a že ta absence něhy v jeho očích a mých rozklepaných kolen je vskutku zásadní. Můj pocit byl následně utvrzen i tím, co jsem se o něm dozvěděla; mimojiné že prý se mu dá věřit tak každé desáté slovo (těch děvět předchozích je asi přebujelá fantazie - mám ji taky, ale rozhodně její výplody nevydávám za to, co se stalo nebo stane!), že výpověď rozhodně nepodá a další věci, které se snadno daly konfrontovat s tím, co mi sám říkal. Nebyly to nepravdy, byly to lži.

Dva roky má přítelkyni, o které prohlašuje, že je alkoholička, a také každý druhý den říká, že se s ní rozejde. Dva roky.

V tuto chvíli nevím, zda ho ještě někdy uvidím. I kdyby ne (jako že spíš asi ano), nijak zvlášt mi to nevadí. Je mi jen líto, že mi to není líto, protože to neznamená nic jiného, než že už zase žádný sen nemám. Nebo není alespoň tak intenzivní, jako byl...

P. S.: Viděla jsem ho! ;) Dnes. A pozvala jsem se k němu do Hor. Chybu to má jen takovou, že to bylo v žertu a že jsem se tam pozvala i s mým mužem, který není můj muž... ale klidně prý můžeme přijet... do paneláku nebo do baráku nebo do roubenky. Jasně! Asi tak jako, že jde pracovat do fabriky nebo k silničářům. O tom najednou vůbec nemluvil! M. ho již poněkolikáté pozval k sobě na kafe, Roman poněkolikáté řekl, že přijde (protože přijede!!!)... to i všechno ostatní, co říkal, bych mu zase žrala, ale takhle vůbec nevím, co si mám myslet... a co si asi on myslí o nás dvou? :D Situace se opakuje... :)