Pátek třináctého
Pan barevnější není pán pro pátek třináctého krásnější! Jeho krásný úsměv by mi den sice zkrášlil, kdybych si ho dokázala užít, ale bohužel jsem si musela zase vyslechnout, že ve firmě končí. A tentokrát to vypadalo definitivně... :( Nadšeně mi líčil, kam jde a co tam bude dělat, ale skoro jsem ho neposlouchala, neboť mě už první větou svého monologu nepříjemně zaskočil. Nechci, aby podával výpověď! A už vůbec se nechci smířit s tím, že už ho neuvidím!!! Proč se to děje zrovna teď, když jsem našla své dávno zapomenuté sny?! :(((
Dva tři týdny vymýšlím, co mu říct (rozumějte "sbalit ho? a jak?"), ale on mě dnes zase o všechna slova připravil. Tvářila jsem se asi jako blbka; ale na druhou stranu on na tom není o mnoho lépe, jestli z mých otázek a konstatování, že už se neuvidíme, necítil ani náznak zklamání. Pokud ano, neměl potřebu své nadšení z nové práce mírnit a to, že mi bude chybět, je mu šumák... :(
Výpověď sice ještě nepodal, ale následující měsíc nastupuje jinde; to však neznamená, že mi zbývají více než dva týdny na to něco podniknout... snad nikdy mě nemrzelo víc než teď, že budu mít dovolenou... :( Předpokládám, že se uvidíme už jen příští týden. Jednou, maximálně dvakrát.
Nevím, zda ho mám nechat ze svého života zmizet, což by mi později mohlo být líto (však už jsem to jednou zažila!), nebo mám naopak využít té příležitosti, že bychom se v případě nezájmu z jeho strany vyhnuli případnému dalšímu setkání, kdy bych si mohla připadat trapně za to, že jsem ho chtěla sbalit, a zeptat se ho, zda bychom se třeba nemohli někdy vidět... ani nevím, jak se balí chlapi, aby to nevypadalo divně... a vlastně nevím vůbec nic.
Jsem jen trochu smutná. Jím čokoládu...
Komentáře
Okomentovat