Moment 30/52

Pátek, v práci po obědě. Není to vlivem vepřového řízku, který mi leží v žaludku, že se nemohu soustředit na práci. Asi padesát metrů vzdušnou čarou ode mě tuším muže, kterého bych velmi chtěla vidět a prohodit s ním pár nezávazných slov. Líbí se mi už čtyři roky a dva dny. A už asi měsíc jsem s ním nemluvila. Mám absťák. Jsem zoufalá, protože to krátké setkání s ním neumím zařídit. Neodvažuji se za ním přímo jít, netuším, co bych mu řekla. Vím jen, že brzy odjede. A tak, aniž bych měla cíl, vycházím ven z budovy a doufám v náhodné setkání. Potkávám mého muže, který není můj muž. Potkávám jiného kolegu, který se se mnou dává do řeči. Potkávám kolegyni... a najednou slyším mého muže, jak mě volá. K muži, který je jeho konkurentem. K muži, kterému, ani nevím, jak se to stalo, najednou říkám: "Ahoj Romane!" Čtyři roky jsme si vykali, najednou si tykáme. Krom ušmudlané košile, vypadá zatraceně sexy. Má tak třídenní strniště, rukou si neustále prohrabuje a cuchá prošedivělé vlasy. Plynoucí hovor sleduji jen okrajově, ani nemám k tématu co říct (jako obvykle). Dívám se na Romana a usmívám se na něj. Úsměv mi vrací. Aniž bych se tentokrát do Hor zvala, sám říká, že se musíme stavit, až pojedeme okolo, aby nám ukázal všechno, o čem vypráví...

Po chvíli musí odjet, jízdní řád je nutné dodržovat. Už jsem mu nestačila/nemohla/nebyl schopná říct: "Chci toho ukázat mnohem víc, Romane! A chci přijet sama..." Ale říkal, že přijede zase ve středu; kéž bych mohla doufat v to, že se uvidíme jen sami dva! Chtěla bych mu toho říct tolik a nějak mu vysvětlit tu hloupou situaci, do které se se mnou a mým mužem dostal...