(ne)smělé rozhovory
Pokud nejste nesmělý introvert, je asi zcela běžné, že co chvíli s někým hovoříte. V opačném případě to tak časté není. Ne že bychom to nepotřebovali, ale většinou nám to působí (ne)malé obtíže. Já osobně nezávazné rozhovory s lidmi, na kterých mi zvláštním způsobem nezáleží, nevyhledávám. Nemá to pro mě smysl se přemáhat, stejně by to vypadalo křečovitě. Na druhou stranu mám kontakty s lidmi vpodstatě ráda! A někdy na mě udělají dojem i ti, na kterých jsem si myslela, že mi vůbec nezáleží... :)
Je to hodně zmatené, že? Pokud něco podobného nezažíváte, asi příliš nechápete. Ale co kdybych vám to zkusila vysvětlit?
Ve společnosti převládají extroverti, introvert je pouze každý čtvrtý. Ano, je nás menšina. A navíc se snažíme být nenápadní, když už musíme do společnosti, takže se může zdát, že nás ani tolik není. Nejsme hovorní, úvahy vedeme především ve své mysli a vyjadřujeme se až po delší úvaze. Může se vám zdát, že se chováme nadřazeně nebo že vás přehlížíme a nebo že jsme divní... :D Ale je to jen tím, že nám ty sociální kontakty moc nejdou! ;)
Vydržím dlouho sama, vydržím dlouho nemluvit, ale pak najednou přijde okamžik, kdy všechno nevyřčené musí ven. A že poslední dobou mám zase hodně toho, co nutně potřebuju někomu zdělit! :) Ventiluju si to zde na blogu, na twitteru, píšu maily kamarádce (bohužel je daleko), ale stejně nejvíc mých vyprávěnek směřuje k mému muži, který není můj muž... a že si chudák musí vyslechnout i takové věci, které se partnerům běžně nevypráví (i když na co bychom si po více než dvanácti letech hráli?!). Občas se sejdu s kamarádkami (v tom směru mám ale momentálně hodně co napravovat!!!) a občas mám potřebu svěřovat se i oblíbeným kolegyním (tam je však nutné být ostražitá). Skutečně těch lidí, které si pouštím blíž k tělu, kolem sebe nemám mnoho.
Zásadní problém však nastává v okamžicích, kdy o něčí společnost stojím, když se v mém životě objeví někdo nový, kdo se mi jeví být sympatický. Třeba kolegyně, častěji však kolega... :D To bych klidně i ty nezávazné rozhovory vedla, někdy možná ještě raději ty závaznější, ale nejde mi to. Více rozhovorů než ve skutečnosti se odehrává v mé hlavě. A tam umím briskně reagovat, jsem neskutečně vtipná a dialog plyne... :)
Naštěstí se občas dá použít něco z těch fiktivních rozhovorů později v těch skutečných! Ale pouze něco... a pravděpodobnost, že druhá strana bude reagovat tak, jak v mé hlavě před spaním, je velmi malá... :D
Chlap, který se mi líbí (možná víte), nikdy neřekl nic z toho, o čem jsem snila! Přesto mě to netrápí. Naposledy mi toho řekl víc, než jsem čekala! ;) A přesně toto je mou (ne)malou radostí, potkat někoho, kdo buď bude respektovat mou nesmělou málomluvost nebo sám bude mluvit tolik, že nezbyde prostor na to, aby se zjistilo, jak bídně jsem na tom já... :) Miluju, když se s někým loučím s pocitem, že se mu nezdám divná... že mu stojím za to, aby se snažil se mnou mluvit... že mu nevadí, když se mlčky usmívám... že jsem si "pokecala"! ;)
Je to pro mě totiž velmi vzácné!
Komentáře
Okomentovat