(ne)nálady

Zatímco jeden den jsem happy, plná optimizmu a schopná napsat tohle:

Už nějaký pátek je mi jedno, co si o mně lidé myslí. A tak si třeba celé mé okolí myslí, že mám skvělý vztah (trvá již téměř třináct let!), a já to nikomu nevymlouvám. Když se třeba podivují, proč spolu nebydlíme, říkám jen, že nám to tak vyhovuje. A to nekecám! Dál to ale nerozebírám. Nikomu nevykládám, že typický vztah, jaký spolu muž a žena mají, to přestal být už dávno...
Je mi jedno, co si o mně kdo myslí, a úplně nejradši jsem, když si mě ani nevšímají. Dlouho mě třeba iritovaly otázky, zda jsem zhubla; jako by to nebylo evidentní! A momentálně mě děsí, co by přišlo v případě jiného zásadního odhalení. Fandím si a věřím tomu, že nejsem Romanovi úplně lhostejná, čekám, že se nějak vysloví. A já budu souhlasit! Můj muž, který není můj muž, to ví a dodává k tomu jen to, že to nedopadne dobře. Asi má pravdu, ale držku si musím nabít sama. Můj muž to ví a jinak jsem se o tom zmiňovala už jen zde a nakousla jsem to ještě před mojí nejoblíbenější kolegyní mzdovou účetní Janičkou. Ta mě překvapila rozhodným, ať do toho jdu, a nevědoma si mé situace s mým mužem trvala na tom, že toho si mám nechat také. Trošku šok!
Neumím si představit, že bych musela čelit otázkám, pohledům a klevetám od lidí, kteří znají mě, mého muže i Romana. Vůbec mě netrápí, co si o mně pomyslí, nejvíc mě mrzí, že té nepříjemné situaci vystavím ne mě, ale mého muže, který je v tom nevinně.
Ale třeba se to nestane, že?

jiný den propadám totální beznaději a snažím se potlačovat takové to dětské nutkání začít řvát, že ho chci, a možná u toho ještě mlátit hlavou když ne o zem, tak minimálně o zeď. Ten pocit mě naštěstí přepadá ve chvíli, kdy se mu nemůžu poddat. A tak jsem jen smutná...

---

Smutná, že se nic neděje... že jsem si to zase všechno jen vysnila... a že se nic nestane... že Romana nikdy nebudu moct obejmout... že mě nikdy nepolíbí... a taky, že už ho nebudu vídat (už zase se ke mně doneslo, že chce jít pracovat jinam a, i když už to prý říká dlouho, teď to vypadá vážně)... :(

Roman je takový malý zázrak. Nemyslím tím, že by to byl nějak úžasnej či dokonalej chlap, ale má pro mě neskutečné kouzlo. Když jsem ztratila pana anděla, dlouho jsem si myslela, že něco podobného už nemůžu prožít... že není možné, abych se znovu tak moc a tak bezhlavě zamilovala. A ono se to stalo! Skoro čtyři roky se mi ten chlap moc líbil a pak se začalo dít to, o čem tady už chvíli píšu, a já se do něj zbláznila. Neříkám, že je to kouzelnější než tehdy s panem andělem, to ne, je to zase úplně jiné. Jinak krásné, jinak omamné.

Všechna naše setkání byla velmi milá. Čím dál tím milejší. Ale tak sporadická! Frekvence 7. srpna - 3. listopadu - 27. listopadu mě skutečně příliš neuspokuje, ale nejsem schopná a zdá se mi to i nevhodné, abych ho vyhledávala. Vždy se jen snažím o to, abychom se jako náhodou potkali. Neuměla jsem zareagovat ani na to, když mi posledně říkal, že přijede v pondělí... :(

Od toho setkání jsme se jen jednou krátce viděli. Věnoval mi krásný úsměv, který si ale přivlastnily mé kolegyně s tím, že to je ten pán z Hor, který tam s nimi vtipkoval. Na podrobnosti jsem se jich nevyptávala a ani se nesnažila je přesvědčovat, že ten úsměv patřil mně, se kterou sice nevtipkuje v Horách, ale na kterou je velmi milý i pod Horami... a že to není "ten pán", ale Roman...

Na chvíli si umím srovnat v hlavě to, že se mezi námi nemůže nic stát, když se nevídáme, a jsem natolik přesvědčivá, že i uvěřím tomu, že se do chvíle, než nějaké setkání ze zoufalosti zase zinscenuji, mezi námi nic nezmění! Že to pak zase bude kouzelné... že si zase budeme tak blízko a že mi s ním zase bude tak hezky... Ale pak se to ve mně najednou zlomí a intenzivnější než víra v krásné zítřky s ním je myšlenka, že kdybych mu nebyla lhostejná, dávno by se postaral o to, aby mi to dal najevo... na co by on ve svých letech měl čekat?

Tohle asi nemá řešení, že?

Teda, jestli někdo krásného Romana neznáte a nemůžete mu vyřídit, že ho chci...

K Vánocům.

Pod stromeček.

Rozbalovat si ho.

Knoflíček po knoflíčku.