Když dva se spolu nudí...

"Nehodím se pro manželství. Bohužel! Nesnáším totiž všednost.
Když nastanou všední dny, žena je najednou neviditelná. Začíná to pomalu, ale pak to graduje. A tak musí stále dokazovat, že taky existuje, že chce být zdravena, líbána, oceňována, že chce být brána vážně.

Když nastanou všední dny, jsou muži strašně unavení. Když nastanou všední dny a zpočátku tak ochotný a obětavý přítel už nenakupuje ani neumývá nádobí, natož aby vařil nebo stlal postele, naopak se oproti dřívějšku objevuje doma se zarputilým výrazem ve tváři a očekává, že bude obsloužen (ačkoliv ví, že žena také celý den pracovala), je to pro mě začátek konce.

Já neumím být neviditelná. Znám svou cenu. Chci milovat a být milována. Chci projev citů a vášnivé pohledy. Chci, aby se mi rozbušilo srdce, když se muže dotknu. Chci se chvět a vzdychat a umírat touhou." dočetla jsem se včera v knize Ofélie se učí plavat a skoro se mi k tomu nechce nic dodávat. Vše bylo řečeno.

---

Maximálně se s touto myšlenkou ztotožňuji a částečně i se zatím zamlčeným pokračováním: "Chci se milovat s mnoha muži, ale zároveň chci strmou kariéru. S těmito předsevzetími jsem přiletěla do Paříže."

Do Paříže jsem zatím fakt neodletěla. Po kariéře netoužím, stačí mi ta, kterou mám; rozumějte takovou ne úplně náročnou práci, kde trávím tak akorát času a za kterou dostanu tolik korunek, abych nikterak nestrádala. A po několika mužích také neprahnu, ale nějakému dobrodružství, i kdyby zase mělo zůstat pouze v té platonické rovině, bych se ani trochu nebránila...

Vadí mi ta nuda - klidně tomu říkejte stereotyp, pro mě je to nuda - která předpokládám zavládne v každém vztahu, a chtěla bych s ní nějak bojovat. Avšak po x letech vztahu je to jako boj s větrnými mlýny. A to prosím zastávám tento názor, aniž bych s partnerem bydlela. Před těmi necelými x lety se mě moje sestra pravidelně dotazovala: "A to se spolu jako celý život budete každou sobotu scházet a jinak nic?!" Teď už bych jí mohla odpovědět - ne každou sobotu, časem to přeslo v trávení společných nedělí! :) - ale ona už se jen ptá: "A to se k Tobě M. nikdy nenastěhuje?!" nebo "A to s M. nechcete bydlet spolu?!"

Asi ani ne, já sama si to neumím představit ani trochu. Přišla bych i o to minimální kouzlo, které prožívám v rámci těšení se na ten náš společný čas. To že těšení občas přechází ve zklamání je věc jiná... a stejně se zase příště těším a snažím se vymyslet program. Jestli se těší i on, to s jistotou nevím, ale program nevymýšlí. To zůstává pravidelně na mně.

Jsou dny, kdy bych někde trajdala venku, i kdyby to mělo být jen za barákem v lese, nebo se nějak kulturně vyžívala, a jsou dny, kdy se mi nechce dělat vůbec nic a jen bych si s ním chtěla někam zalézt a jen si užívat jeho blízkosti. Maximální blízkosti. A čím víc je těch prvních dní, tím víc mi chybí ty druhé. A úplně nejhorší varianta nastává, když se mé představy a plány nesetkají s jeho zájmem. Je tu nuda. Hrozná a nekonečně dlouhá, pro oba dva nesmírně otravná... tak leda, že bychom si začali každý číst svou knížku nebo tak něco, ale to by pak zase postrádalo smysl to, že jsme vůbec spolu... tak nevím.

Období nudy je ideálním časem pro mé nápady! Nikoliv "milovat se s mnoha muži" jako Ofélie, ale třeba jen maličký románek si prožít... a s ním i kouzlo všech těch prchavých okamžiků... třeba i jen ta (dávno minulá) pomíjivost toho, jak se ten anděl zase krásně usmál...

Bez toho se mi život zdá fakt tak nudný!

P. S:: vím, že tenhle můj obrázek z polyvore.com jsem sem už dávala, ale když on se mi sem zase tak krásně hodí... a navíc je snad nejzdařilejší z těch, které jsem tam vytvořila (jako že už jsem dlouho žádný nevytvořila!); mám pro něj tak nějak slabost... ;)