Sedm bílých krásek
Podařilo se mi zachytit krásný prvomájový obrázek; úplně kvalitní sice není, protože je to jen takový hodně nazoomovaný výcvak - odvahu fotit cizí lidi, zvlášť líbající se, prostě nemám. Jen...
... měla jsem na té fotce být já! Protože jsem romantička. Protože se mi tahle tradice moc líbí. Protože je to svým způsobem důkaz lásky a já chci vědět, že můj muž miluje, nejen to tušit. Protože chci zůstat po celý rok krásná. Protože ten chlap na fotce má prošedivělé vlasy a ta holka se zdá docela mladá, takže ten výjev může být docela hříšný. Tak proto.
Ale i kdyby to nebylo hříšné, ráda bych tam byla. S mužem. S tím mým. Hmmm... byla jsem tam sama...
... pod třešní...
... pod hrušní...
... i pod jiným druhem hrušně...
... v celém velkém višňovém sadu...
... do trnkového křoví jsem vlezla...
... a i pod švestkou jsem byla.
A i přestože jsem tam byla sama, tak se mi tam líbilo. A užívala jsem, protože další záplava bílých krajek mě čeká až napřesrok a pak zase napřesrok a pak zas... žádné jiné bílé krajky... no nic.
Aby sedmero bílých krásek bylo kompletní, tak ještě ta poslední. Ta, kvůli které zvolených obrázků je právě sedm, ta, kvůli které jsou to krásky. Sedmikráska.
Takové skromné kvítko skrývající se v trávě a budící dojem, že je tam maximálně spokojené. Na nic si nestěžuje. A já vlastně také ne.
Komentáře
Okomentovat