O andělovi, který svou světle modrou košili pověsil na hřebík...
Do poslední chvíle jsem tomu nechtěla uvěřit a stále jsem si opakovala, že to přece nemůže být pravda... že se třeba ještě něco stane a budu ho vídat dál jako dosud... ale lidé přicházejí a lidé i andělé bohužel i odcházejí...
Nevím, proč mě to tak vzalo; posledního půl roku už jsem za ním vůbec neběhala po dvoře a nevyhledávala náhodná setkání s ním. Asi mi stačilo to vědomí, že tam někde je... Smířila jsem se s tím, že není můj a že se to asi nezmění vzhledem k okolnostem, ale v hloubi duše stejně zůstalo ono "když on je to takovej sympaťák!" Vo tom žádná!
No, a pak mě také strašně bavilo sledovat jeho životní osud. Však jsem taková voyerka všedních dní! Když se díváte na cizí život zvenku a znáte sem tak i nějaký pikantní detail, tak je to skoro jako když sedíte v kině (dle míry Vaší odvahy to může být i kinoautomat) a sledujete příběh na filmovém plátně...
Miluju filmy, které zdánlivě nic složitého neřeší a jsou obrazem všedních dní. Naposledy jsem shlédla Le Battement d'ailes du papillon a dobrý! ;)
Ale od motýlích křídel, zpět k těm andělským. To jen díky mé fantazii je Josef dostal! Z Pepíka se stal anděl! Časem se ukázalo, že to až tak oprávněné nebylo, ale já mu ty křídla nechám... třeba se mu ještě někdy budou hodit...
Ale to už se já nedozvím. Nevím, kam budou dál směřovat jeho kroky... škoda... a škoda o to větší, že se stal minulostí zrovna, když se rozloučil s tou svou bokovkou, které jsem nemohla přijít na jméno...
Bude mi asi trošku chybět.
Já vím! Přijdou novější a barevnější... s košilí sepranou, ale méně sepranější... ale tu poslední chvilku nostalgie mi ještě dopřejete, ne? ;)
Komentáře
Okomentovat