Vystřižené scény z roku minulého
aneb Skutečná lovestory pana anděla
Jsou to přesně dva roky, co jsem ho viděla prvně, a já ho v té kantýně vidím jako dnes. Byl o dva roky mladší a zdál se tak nevinný, nesmělý a tak čistý. Možná to nebylo zdání, možná tehdy takový byl. A přestože rok už je úplně jiný, mně se tomu jeho novému já stále nechce uvěřit.
Je až absurdní, jaký obrat ten příběh nabral, co všechno se stalo. O "našem prvním společném" roce bylo vše napsáno v mém andělském deníčku a ten druhý, ve kterém jsem dlouho marně hledala toho ztraceného anděla a vůbec nechtěla uvěřit tomu, že andělem není, jste se mnou prožili on line zde na blogu.
Zatím tu - krom pár náznaků - nezaznělo, proč už tím andělem být nemá. Zajímá-li Vás to, teď se to dozvíte...
Skoro na den přesně poté, co tak moc zaujal mě, přibližně v ten čas, kdy jsem ho prvně nazvala andělem, zaujal i ji. Domnívám se - dle zjištěných skutečností - že ona jeho zaujala již dříve, a proto učinil nějaké kroky, aby záležitost stala se oboustrannou. Povedlo se. Napsala o tom báseň a zveřejnila ji na blogu - odkaz Vám nedám - a nedlouho poté další. To už byla ruka v rukávu nebo bůhvíco v bůhvíčem.
Čas plynul. Bytost zaregistrována. Maximálně mě znepokojilo to, že on by nebyl tím, za kterého jsem ho víc než rok měla. Však víte, jak mě to trápilo. A možná si i vzpomínáte, jakou jsem měla radost, když jsem si myslela, že se to vysvětlilo. Bytost se nezdála být nikým jiným, než jeho dcerou. Přísahala bych, že tehdy jsem skutečně viděla jeho dceru. Stejné blond vlasy a stejný výraz v obličeji jako na fotkách, na kterých jsem ji předtím viděla. Jen později jsem viděla i jiné blonďaté fotky. Na nich slečnu o rok mladší než jeho dcera, studující na stejné vysoké škole stejný obor. Z těch blond vlasů stal se však časem melír.
Melírová kráska! Netušila jsem, kdo je ta dívka a jaká je její role v jeho životě. Všechno našeptávání nepěkných věcí z andělova života dlouho jsem ignorovala. Hodně dlouho. Navíc jsem neznala způsob, jak zjistit pravdu, respektive jak získat nějaký důkaz, který by svědčil proti tomu všemu našeptávání - jak z něj znovu udělat anděla bez jakýchkoliv pochyb.
A pak jsem ho objevila. Ten způsob. Nikoliv důkaz. Začalo to drobným zjištěním, které se změnilo v ohromnou výzvu. Vlastně to byla spíš jedna velká náhoda, která se přidala k mému prohrabování se internetem. Jestli nikdo nikdy, tak já našla v tu chvíli jehlu v kupce sena. A jak ostrou! :(
Ale ani to, co bylo ve verších slečny melírové na jejím blogu, jsem si dobrou chvíli odmítala dát do souvislostí s ním. Nechtěla jsem tomu prostě věřit. Ten Chosé z jejího blogu, citovaný na jejích profilech na sociálních sítích nemohl být přece můj anděl (vlastním jménem Josef)?!
Bolestný byl ten okamžik, kdy i ta poslední jiskřička naděje zhasla. Pod jednu báseň do komentáře napsala i jeho příjmení...
A to jsem si dlouho myslela, že rivalkou je Andula.
Byl to anděl. Anděl ve světle modré košili a bundě o dvě velikosti větší. Teď z něj už zůstal jen chlap v bundě o dvě velikosti větší a milenkou a dvacet sedm let mladší.
Ale on tím andělem pro mě zůstane navždy. Minimálně ve vzpomínkách na to, co jsem mezi námi ten první rok cítila a co se nikdy nestalo; a také v těch chvílích, kdy ona zrovna nebude na dohled a kousek toho jeho kouzla zbyde i na mě... třeba jako dnes... :)))
Proč tolik tyjátru pro cizího ženatého chlapa?
Protože on už pro mě dávno není cizím...
Celou tu dobu je přeci můj. Anděl.
Komentáře
Okomentovat